Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2038/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chodská 19c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007, č. j. -132, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2004, č. j. -109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení a d (dále jen "") a y zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. Městského soudu v Brně se podává následující.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, č. j. -109, zamítl žalobu stěžovatele (v řízení žalobce) proti žalované AT Compus, s. r. o., (v té době) se sídlem v Brně, Kounicova 67, o zaplacení 7 750 Kč, stěžovateli uložil povinnost uhradit žalovanému na nákladech řízení 3 225 Kč, zástupci stěžovatele přiznal odměnu ve výši 6 225 Kč a rozhodl, že Česká republice - Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle soudu nebylo v řízení prokázáno, že by předmět kupní smlouvy (tiskárna) trpěl stěžovatelem vytýkanými vadami, resp. nešlo o vady neodstranitelné (a neuplatnila se ani nevyvratitelná právní domněnka o takové vadě ve smyslu , o ochraně spotřebitele). Soud prvního stupně proto uzavřel, že právo odstoupit od kupní smlouvy ( obč. zák.) stěžovateli nepříslušelo.

Rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. č. j. -132, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se především se zjištěním, že provedenými důkazy bylo vyvráceno tvrzení žalobce o existenci vytknutých vad předmětu plnění, a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně hodnotil jako přiměřené; nepovažoval pak za relevantní se již zabývat plynutím (a důsledky) lhůty dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele.

Stěžovatel především namítá, že řízení o "navrácení kupní ceny při odstoupení od smlouvy pro vady výrobku" trvalo pět let, což považuje - s ohledem na předmět řízení a složitost právní otázky - za dobu "velice dlouhou a nepřiměřenou". Délkou soudního řízení současně s "nešetřením práv stěžovatele" došlo i k porušení jeho vlastnického práva, neboť po tuto dobu nemohl disponovat jak s předmětem kupní smlouvy (tiskárnou), tak s finančními prostředky vynaloženými na jeho pořízení. Tvrdí též, že soud dostatečně nezohlednil vady věci a možnost žalované provést na tiskárně "další úpravy" po dobu, kdy tuto měla (v rámci reklamačního řízení) u sebe; porušení principu rovnosti stran v řízení pak spatřuje v tom, že "soud neustále kladl důkazní břemeno k tíži stěžovatele", zatímco po žalované nebylo ani požadováno, aby doložila, že při prodeji poskytla návod k obsluze v českém jazyce.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů eřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Pak nutno připomenout, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že oponentura stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů nemá dispozici otevřít relevantní spor o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního, zejména má-li stěžovatel především na zřeteli - byť ne výslovně uplatněný - argument nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu .

Jestliže v posuzované věci obecné soudy po provedeném dokazování uzavřely, že v řízení stěžovatel své tvrzení o vadách předmětu plnění (jež byly podle něj důvodem k odstoupení od kupní smlouvy), neprokázal, pak nutno k jeho námitce, že "soud dostatečně nezohlednil vady věci", připomenout, že ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Taková situace v dané věci nenastala, byť lze mít z hledisek podústavních o skutkových závěrech obecných soudů pochybnosti.

Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí (v otázce tvrzeného nároku) je pak bez významu i námitka délky trvání soudního řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle , jelikož relevanci by mohla být zřejmě jen v rámci řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže by Ústavní soud ještě předtím, než v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům v již ukončeném řízení neodůvodněně došlo, sám je autoritativně konstatoval, pak by nepřípustně předjímal závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,

sp. zn.

). Sama existence průtahů v řízení již skončeném, nebyla-li důvodem porušení jiných základních práv stěžovatele (zde nutně procesní provenience), k odstranění v něm vydaných rozhodnutí nepostačí, neboť v takovém případě výsledek sporu nemohla ovlivnit.

Ústavní soud se proto nemůže než omezit na závěr, že napadená rozhodnutí nejsou zjevně svévolná, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z právně interpretačních mezí, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své závěry adekvátně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie samotné správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle shora vyloženého ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu