Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 276/06

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti 1) J. Ch. a 2) O. Z., obou zastoupených Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře náměstí Přemysla Otakara II., České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -832 ze dne 24. 2. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -771 ze dne 14. 12. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2006 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -832 ze dne 24. 2. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -771 ze dne 14. 12. 2005 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva plynoucí z a d a z a y.

Z obsahu podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -771 ze dne 14. 12. 2005 byl stěžovatel č. 1 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 trestního zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a stěžovatel č. 2 byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 trestního zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona a trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4, písm. b) trestního zákona. Za to byli mimo jiné odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Stěžovateli č. 2 byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Česká pojišťovna a. s. částku ve výši 989 000,- Kč.

Na základě odvolání obou stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem č. j. -832 ze dne 24. 2. 2006 částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložených trestech a znovu rozhodl tak, že oba stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že současně s ústavní stížností podávají i dovolání k Nejvyššímu soudu a tato ústavní stížnost je podávána z opatrnosti pro případ, že by Ústavní soud při hodnocení včasnosti podání ústavní stížnosti dopěl k závěru, že podání tohoto dovolání není mimořádným opravným prostředkem ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. Ústavní soud zjišťuje, že Nejvyššímu soudu byla proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností dne 5. 4. 2007 předložena dovolání obou stěžovatelů. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -832 ze dne 24. 2. 2006 nebyl stěžovatelům doručen. V této souvislosti Nejvyšší soud připomenul, že podle ustanovení § 265f odst. 2 trestního řádu lze po dobu lhůty k podání dovolání měnit jak rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, tak důvody dovolání. Nejvyšší soud poté předmětná dovolání pro vady řízení u soudu prvního stupně spolu s trestním spisem dne 11. 4. 2007 vrátil bez věcného vyřízení zpět Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s tím, že je bude zapotřebí předložit Nejvyššímu soudu ihned po splnění všech podmínek podle § 265h trestního řádu. Dovolání stěžovatelů nebyla Nejvyššímu soudu opětovně předložena a tudíž o nich nemohlo být rozhodnuto.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené a to včetně podmínek ustanovení zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Podle ustanovení (ve znění jeho novely provedené ) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.

Ústavní stížnost dle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností. Z uvedeného vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. , neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení , podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání dovolání začne stěžovatelům běžet až po doručení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -832 ze dne 24. 2. 2006 a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 187).

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2008

Vlasta Formánková

soudkyně zpravodajka