Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 281/08

Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Keramo Steinzeug, s. r. o., se sídlem Tovární ulice, Borovany, zastoupené Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. - 49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 30. 1. 2008 a doplněné podáním ze dne 11. 2. 2008, domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její základní právo garantované a odst. 2 d (dále jen " ").

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích svým rozhodnutím ze dne 23. 1. 2006, č.j. 4577/120/2005, zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob vydanému Finančním úřadem v Trhových Svinech. K žalobě stěžovatelky toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č.j. - 61. Proti tomuto rozsudku podalo FŘ v Českých Budějovicích kasační stížnost, nicméně nové rozhodnutí ve věci nevydalo.

Stěžovatelka se posléze u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala žalobou ze dne 14. 5. 2007 ochrany před nečinností FŘ v Českých Budějovicích - vydání nového rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 6. 2007 žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Soud sice přisvědčil námitkám stěžovatelky, že podání kasační stížnosti FŘ v Českých Budějovicích není překážkou, která by mu měla bránit v rozhodnutí ve věci samé a že kasační stížnost nemá odkladný účinek, nicméně konstatoval, že podle soud o žalobě proti nečinnosti správního orgánu rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí a je tedy povinen zjistit, zda namítaná nečinnost stále trvá. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že poté, co bylo o kasační stížnosti FŘ v Českých Budějovicích rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 8. 2007 tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, původní rozhodnutí FŘ v Českých Budějovicích o odvolání stěžovatelky opětovně "obživlo", a je proto nutné jej nadále považovat za platné a existující. "V tomto kontextu tak nelze dospět k závěru, že by se žalovaný v současné době dopouštěl nečinnosti, neboť rozhodnutí o odvolání stěžovatelky, jehož vydání se stěžovatelka žalobou na nečinnost domáhá, tu existuje. Ačkoli tedy v době podání kasační stížnosti stěžovatelkou ve věci nečinnosti bylo FŘ v Českých Budějovicích zjevně nečinné, ke dni rozhodnutí o kasační stížnosti se FŘ v Českých Budějovicích žádné nečinnosti nedopouští." (str. 3 - 4 rozsudku).

V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud svým výkladem, který je zcela v rozporu se záměrem zákonodárce, neposkytl jejím právům dostatečnou ochranu, ačkoliv uznal oprávněnost jejich uplatnění. Se závěry Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka nemůže ztotožnit, neboť zákonodárce hodlal tímto typem žaloby chránit právě před nečinností orgánů státní správy a v době podání byl orgán státní správy nečinný, proto by měla být ve sporu úspěšná a měly by jí být také přiznány náklady řízení. Stěžovatelka v tomto postupu rovněž spatřuje zvýhodňování orgánu státní správy v průběhu celého řízení, čímž došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo stěžovatelkou přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( zákona Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu a její argumentace obsažená v ústavní stížnosti se toliko pohybuje v rovině jednoduchého práva. Vzhledem k tomu, že její námitky se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních ustanovení , hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší správní soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s citovanými ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. S námitkami stěžovatelky se dostatečně vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Zejména se podrobně zabýval otázkou, zda má správní orgán povinnost poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno soudem, vydat nové rozhodnutí ve věci i za situace, kdy podal mimořádný opravný prostředek - kasační stížnost, přičemž odkazuje na právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 24. 4. 2007, č.j. -49, publ. pod č. 1255 Sb. NSS) konstatoval, že podání kasační stížnosti není překážkou, která by měla správnímu orgánu bránit v rozhodnutí ve věci samé. Zároveň však s ohledem na ust. nedospěl k závěru, že by se správní orgán v době rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dopouštěl nečinnosti, neboť rozhodnutí o odvolání stěžovatelky, jehož vydání se stěžovatelka žalobou na nečinnost domáhala, již existuje. V postupu Nejvyššího správního soudu tak nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil námitku ohledně nečinnosti správního orgánu v době rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelky, je tedy zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nezasáhl. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Rovněž tak nelze spatřovat projev libovůle ve způsobu, jakým Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2008

Vojen Güttler

předseda senátu