Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3193/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Michaelou Pokornou, advokátkou se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení d (dále jen " ").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí zjistil následující:

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. -87, ve výroku pod bodem I zastavil řízení ve vztahu k tehdejšímu žalobci a) Ing. J. D., ve výroku pod bodem III připustil změnu žaloby ze dne 26. 4. 2004 a ve výroku pod bodem IV zamítl návrh žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku p.č. 278/5 - orná půda, o výměře 1480 m2 zapsaného na LV č. 76 pro k. ú. Ostašov na Moravě; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a V). Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že se stěžovatel [vystupující v postavení žalobce b)] stal vlastníkem předmětného pozemku na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1947 (tato smlouva byla pro nezletilost stěžovatele schválena soudem dne 8. 7. 1947) a jako vlastník byl evidován v pozemkové knize, knihovní vložka č. 135. Na základě přídělového řízení v roce 1948 byl pozemek přidělen M. S. a J. S. st., právním předchůdcům J. S. a J. S. ml. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že se původní přídělci přídělu vzdali a v řízení bylo zjištěno, že J. S. a J. S. ml. jsou spoluvlastníky předmětného pozemku, každý v rozsahu jedné poloviny. Rozhodnutím Okresního úřadu v Třebíči - pozemkového referátu ze dne 5. 4. 1995 nebylo žalobci přiznáno vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoli žalobce byl shledán osobou oprávněnou ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), a byly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního titulu podle zákona o půdě, protože tento pozemek je ve vlastnictví fyzických osob. Soud prvního stupně neshledal určovací žalobu důvodnou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že "osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době stanovené v jednotlivých právních předpisech, tedy i v zákoně č. , bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle , mohla-li žádat vydání věci podle restitučních předpisů". Žalobce svůj nárok mohl uplatnit u soudu podle zákona o půdě. V prekluzivní lhůtě stanovené v tohoto zákona tak však neučinil.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací (poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 4. 2005, č. j. -99, rozhodl, že na místě žalovaného J. S., který zemřel po vyhlášení jeho rozsudku, bude v řízení dále pokračováno s žalovaným J. S.) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. -108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž vycházel z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, a proto se ztotožnil s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně v jeho rozsudku, jejž shledal věcně správným.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel napadl závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že na uvedený případ nelze předmětnou judikaturu aplikovat, neboť stěžovatel údajně nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem od svých rodičů na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1947 a nikdy je nepozbyl. Naopak žalovaní údajně v průběhu řízení nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem nedoložili žádnou u. Na situaci podle jeho názoru nic nemění fakt, že se stěžovatel a jeho bratr původně domáhali vydání předmětných nemovitostí podle zákona o půdě. Stěžovatel se domnívá, že na uvedenou věc žádný restituční předpis nedopadá, a restituční zákonodárství tudíž neobchází.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Klíčovým tvrzením projednávaného případu je tvrzení stěžovatele, že jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát nepřešlo platně a že k následnému zapsání vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí došlo omylem.

Tvrdí-li tedy stěžovatel, že k převodu vlastnického práva na stát nedošlo platně, nicméně je si vědom toho, že stát s předmětnými nemovitostmi nakládal jako vlastník, nastaly předpoklady pro postup dle restitučních předpisů, které dopadaly i na případy, kdy nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě]. Tento závěr, k němuž dospěly v projednávaném případě také obecné soudy, je plně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ). Ve smyslu uvedeného stanoviska, na něž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje, lze znovu připomenout, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody , v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu