Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1390/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. Š. a 2) J. V. obou zastoupených Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem Nový Jičín, Msgr. Šrámka 1183/20, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 3. 2006, čj. - 103, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2006, čj. - 114, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, čj. - 138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou na poště dne 28. 5. 2007, napadli stěžovatelé shora označená rozhodnutí, vydaná v řízení o jejich žalobě na zaplacení finanční náhrady za užívání pozemků, vedené před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. , s tvrzením, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k zásahu do jejich práv zakotvených v a d (dále " ").

Stěžovatelé tvrdí, že okresní soud porušil zákon o soudních poplatcích, protože řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil ještě předtím, než uplynula lhůta pro jeho zaplacení. Soudy, při rozhodování o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků, také nezohlednily jejich majetkovou a sociální úroveň. Uvedeným postupem byla stěžovatelům odňata možnost, aby svá práva hájili před odvolacím soudem.

Z vyžádaného spisu sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně, usnesením ze dne 6. 3. 2006, čj. - 103, zastavil odvolací řízení proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 8. 2005, čj. - 63. Usnesení ze dne 27. 2. 2006, čj. - 100, kterým byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku, bylo stěžovatelce doručeno dne 2. 3. 2006 a stěžovateli dne 1. 3. 2006. Krajský soud usnesením ze dne 18. 4. 2006, čj. - 114, potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelé nezaplatili poplatek za řízení, splatný podáním odvolání. Proto byli, podle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzváni k jeho zaplacení, ve lhůtě určené soudem prvního stupně, přičemž marné uplynutí této lhůty mělo za následek zastavení odvolacího řízení. Usnesení krajského soudu bylo stěžovatelům doručeno dne 2. 5. 2006.

Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které nesprávně označili jako odvolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2006, čj. - 138, odmítl jejich dovolání jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je oprávněna podat, podle písm. d) y ČR, fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [ , odst. 3 a 4 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud konstatuje, že proti usnesení krajského soudu již nebyl žádný opravný prostředek přípustný, jak účastníky řízení správně poučil v písemném vyhotovení usnesení. Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, není přípustný žádný opravný prostředek, tedy ani dovolání. Pokud stěžovatelé podali dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nelze jim jen z toho důvodu přiznat beneficium otevření lhůty pro ústavní přezkum těchto rozhodnutí podle , neboť toto ustanovení se vztahuje pouze k těm rozhodnutím o dovolání, které dovolací soud může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. O takový případ se v této věci zřetelně nejedná. Důvodem pro odmítnutí dovolání byla nepřípustnost podaného mimořádného opravného prostředku, jež je zakotvena zákonem a na uvážení dovolacího soudu nezávisí. Šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti je tak nutné odvíjet od doručení usnesení krajského soudu stěžovatelům. Jak bylo výše uvedeno, usnesení krajského soudu bylo stěžovatelům doručeno dne 2. 5. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnost tak zřetelně marně uplynula. Proto Ústavní soud musel ústavní stížnost v této části odmítnout podle jako návrh opožděný, aniž by se námitkami vůči nim uplatněnými mohl vůbec zabývat.

Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze částí ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí shledal přípustnou [ , , , odst. 2, 4, 5 ], dlužno dodat, že stěžovatelé proti usnesení dovolacího soudu neuplatňují žádné konkrétní námitky, jimiž by své tvrzení o zásahu do svých ústavně zaručených základních práv doložili. Ústavní soud proto přezkoumal usnesení ze všech v úvahu přicházejících aspektů, avšak neshledal, že by uvedené rozhodnutí mohlo dotčení základních práv stěžovatelů způsobit. Závěr o nepřípustnosti dovolání je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle názoru Ústavního soudu postupoval dovolací soud ústavně konformním způsobem a jeho rozhodnutí je odůvodněno řádně a přesvědčivě, v souladu s příslušnými ustanoveními . Ústavní soud proto z hlediska svých pravomocí neshledal žádný důvod k zásahu do rozhodovací činnosti tohoto soudu.

V této části tak podanou stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu