Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3162/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Janem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. , za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. prosince 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v záhlaví, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 trestného zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že v době soudem uloženého vyhoštění na určitém místě v Praze požádal D. M. a K. K. s výhrůžkami o peníze a koženou bundu D. M. a šperky K. K., a po odmítnutí uchopil D. M. za jeho bundu v úmyslu ji poškozenému strhnout, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva podle , a y základních práva a svobod.

V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na výpovědi policistů, kteří neměli při oznámení incidentu podezření o majetkové souvislosti vytýkaného jednání, což je v přímém rozporu s právními závěry obecných soudů. Konkrétně v této souvislosti rozebírá výpověď svědkyně K., jejíž obsah reprodukuje naprosto odlišně od soudu, uvádí i výpovědi zasahujících policistů, a poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědka M., a ze způsobu její protokolace dovozuje předpojatost soudu. Dochází k nevěrohodnosti svědků K. a M. s tím, že jejich výpovědi jsou navzájem odchylné, a rozporné s výpověďmi zasahujících policistů a závěrem znalce.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Z povahy věci přitom vyplývá, že je výlučnou pravomocí obecných soudů vést řízení, rozhodovat o připuštění nebo odmítnutí důkazů, připuštěné důkazy provádět a hodnotit, neboť bez toho by prve uvedená pravomoc obecných soudů nebyla realizovatelná. Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší zasahovat do pravomoci obecných soudů jen s ohledem na případné odchylné hodnocení ať už skutkové situace nebo podústavního práva, pokud tento postup současně nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek dotčení postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv aplikovatelného racionálního logického základu (souhrnně

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 91. str. 377). O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.

Obecné soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, a tím i hodnověrností usvědčující části výpovědi svědků M. a K., s ohledem na ostatní části jejich výpovědí, a výpovědi zasahujících policistů a závěry znalce ohledně poranění stěžovatele. Soudy obou stupňů pečlivě a podrobně vysvětlily své závěry, proč považují tyto výpovědi za věrohodné i přesto, že se navzájem liší při popisu doby předcházející jejich setkání se stěžovatelem, že svědek M. zamlčel úder do oblasti nosu stěžovatele v průběhu jejich potyčky, a že tito svědci jak bezprostředně po přivolání policejní hlídky, tak i poté akcentovali především škodu na roztržené bundě svědka M. a nikoliv výhružky stěžovatele za účelem získání majetkových hodnot od svědků. Zcela shodné závěry jsou logické a nevykazují vůbec žádné známky předpojatosti proti stěžovateli ani známky pomíjení zásad spravedlivého procesu. Jejich závěry lze tudíž považovat za ústavně souladné, aniž by bylo nutné je reprodukovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se proto jeví jako pouhá polemika s názory, které zaujaly obecné soudy, která však sama o sobě nemůže postačovat k odůvodnění ústavní stížnosti (

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Konečně Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za žádoucí a potřebné, aby obecné soudy při posuzování a hodnocení provedených důkazů vycházely z osobních zkušeností ohledně jednání různých osob v různých životních situacích, tedy i z těch, které získají díky své praxi. Nelze tedy považovat za předpojatost, pokud obecné soudy při výkladu rozhovoru mezi stěžovatelem a výše jmenovanými svědky použily i své zkušenosti ohledně forem a významu komunikace v národnostní skupině, k níž stěžovatel i oba svědci náleží.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu