Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3043/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů R. M. a P. M., zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, se sídlem Rooseveltova 101, Říčany, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18.5.2007, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24.8.2007, , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1) Ústavní stížností splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva dle d (dále jen" Listina"), a domáhají se jejich zrušení.

2) Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18.5.2007, sp. zn. , byly k žalobě T. L. a Ing. S. G. vyloučeny z exekuce prodejem movitých věcí (vedené oprávněnými R. a P. M. proti povinnému T. L., dříve S., u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. ) předměty uvedené v protokolu o soupisu movitých věcí v exekuční věci vedené pod sp. zn. -64 soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha-východ Mgr. Jiřím Nevřelou a výslovně ve výroku I. napadeného rozsudku citované. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 23.924,60,- Kč (výrok II.). Proti výroku o náhradě nákladů řízení podali stěžovatelé odvolání, odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

3) Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že nebylo (v jejich prospěch) aplikováno ustanovení Konkrétně uvádějí, že se vůči povinnému T. L., dříve S., již od roku 2003 domáhají výkonem rozhodnutí splnění povinnosti zaplatit jim dluh 450.000,- Kč. Povinný v době, kdy stěžovatelé "zahájili" exekuci, změnil své jméno, oženil se s T. L. a po určitou dobu se skrýval. Po vypátrání této skutečnosti provedl Exekutorský úřad pro Prahu-východ soudním exekutorem soupis věcí nacházejících se v bydlišti povinného. Stěžovatelé se soupisu věcí nezúčastnili, netrvali na tom, aby byl proveden a již vůbec žádným způsobem neovlivňovali, které věci budou zařazeny do soupisu a které nikoliv. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání; namítali především, že soud prvního stupně nevzal zřetel na zvláštní okolnosti celého případu, zejména na to, že stěžovatelé žádným způsobem nedali podnět k zahájení řízení o vyloučení věcí ze soupisu, a že nežádali exekutora, aby konkrétní věci sepsal. Existence trvalého bydliště povinného v místě, kde bydlí žalobci, je důvodem k tomu, aby soudní exekutor provedl soupis věcí, a tedy osoby, které mají své vlastní věci v místě, kde má bydliště povinný, se dobrovolně vystavují nebezpečí, že jejich věci budou v případě provádění soupisu v exekučním řízení rovněž sepsány. Je tedy jejich rizikem, jestliže souhlasí s trvalým bydlištěm povinného v místě, kde bydlí sami. Odvolací soud přehlédl i to, že úhrada nákladů ze strany stěžovatelů je přinejmenším "stejnou tvrdostí", jak je nepřiznání nákladů žalobcům. Argument odvolacího soudu, že se stěžovatelé mohli zúčastnit soupisu movitých věcí a tím předejít excindační žalobě, není relevantní, neboť není v jejich silách posoudit, zda konkrétní movitá věc je ve vlastnictví povinného nebo ve vlastnictví osoby žijící s povinným ve společné domácnosti.

4) Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika náhrady nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv či svobod. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např.

).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované ).

Uvedené závěry platí o to více pro rozhodování podle ust. Jeho aplikace je již svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, umožňující použití tohoto předpisu (srov. kupř.

,

). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.

Ústavní soud dodává, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace ustanovení ( ) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však lze dovozovat, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, proč k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např.

).

Ústavní soud uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou použití ust. explicitně zabýval, avšak neshledal - stejně jako soud prvního stupně - naplnění důvodů, jaké má na mysli ust. Výslovně argumentoval, že nepřiznání nákladů řízení plně úspěšným žalobcům by ve vztahu k nim značilo nepřiměřenou tvrdost, a že náklady řízení nejsou natolik vysoké, aby byly v případě jejich úhrady zásadním způsobem ohroženy sociální jistoty stěžovatelů. V této souvislosti Ústavní soud opakuje - jak již uvedl - že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. se necítí být oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatelé se závěrem obecných soudů o neaplikaci výjimečně použitelného ust. neztotožnili, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Toliko nad rámec věci však Ústavní soud poukazuje na zjevnou nelogičnost subsidiárního tvrzení odvolacího soudu, že "Navíc je třeba přihlédnout též k tomu, že bylo právem žalovaných, aby se v rámci exekučního řízení jako oprávnění zúčastnili soupisu movitých věcí ( a z. č. , exekuční řád) a tím by mohli excindační žalobě předejít." I kdyby se totiž stěžovatelé soupisu movitých věcí zúčastnili, neshledává Ústavní soud za logické, že by tak mohli excindační žalobě předejít; stěžovatelé by stěží byli schopni rozlišit, která movitá věc je vlastnictvím povinného a která patří osobě žijící s povinným ve společné domácnosti.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu