Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. L., zastoupeného JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem Brno, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. - 74, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, čj. - 27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která po odstranění vad podáním, sepsaným advokátkou, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. v řízení, v němž napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o úpravě jeho důchodu. Tvrdil, že řízení před těmito soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu , a d (dále jen " "). Obecné soudy totiž nesprávně interpretovaly ustanovení , , a ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích. Podle stěžovatele, v době, kdy s ním jeho zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr, ještě neplatilo ustanovení o zrušení pracovního poměru pro "narušení socialistického společenského řádu", na který poukazuje zákona o mimosoudních rehabilitacích. V případě stěžovatele byla použita ustanovení zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. , o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, ve spojení se . Pracovní poměr byl proto se stěžovatelem, ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, rozvázán neplatně a rozhodnutí ČSSZ o úpravě důchodu a následná soudní rozhodnutí jsou nesprávná a příčí se účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 6. 12. 2000, č. X, byla zamítnuta žádost stěžovatele o úpravu důchodu podle § 22 zákona o mimosoudních rehabilitacích s odůvodněním, že úpravu důchodu nelze podle tohoto ustanovení provést, neboť podle potvrzení bývalého zaměstnavatele ze dne 21. 11. 2000 byl jeho pracovní poměr zrušen dne 3. 9. 1969 podle proto, že stěžovatel nenastoupil dne 1. 7. 1969, po skončení dovolené, do práce a dopisem ze dne 8. 7. 1969 svému zaměstnavateli oznámil, že zůstane v cizině. Zaměstnavatelem nebylo potvrzeno skončení pracovního poměru stěžovatele podle , a proto nelze provést úpravu jeho důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, čj. - 15, tak, že rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Dospěl k závěru, že stěžovatel nedoložil neplatné skončení svého pracovního poměru u ČVUT v roce 1969 z důvodu požadovaných v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, způsobem, který tento zákon vyžaduje, tj. "osvědčením" vystaveným zaměstnavatelem.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001, čj. - 15, podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, čj. - 27, tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší správní soud toto dovolání posoudil jako kasační stížnost a rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. - 74, kasační stížnost zamítl.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve svých mnoha rozhodnutích vyslovil, jak mají orgány veřejné moci přistupovat k interpretaci tzv. restitučních zákonů, v nichž zákonodárce explicitně vyjádřil jejich účel (viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 115, str. 141 a judikatura v něm uvedená). Způsob, jakým obecné soudy v daném případě interpretovaly zákon o mimosoudních rehabilitacích, nelze označit za odporující zmíněné judikatuře Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na srozumitelné a logické odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který dostatečně odůvodnil, proč v případě stěžovatele nemohlo být ustanovení § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích aplikováno. Rozhodnutím ani procesním postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu