Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2026/07

Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., právně zastoupené JUDr. Janem Klárem, advokátem AK se sídlem Starobrněnská 19/21, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2007 č. j. -149, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2007 č. j. -149, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 d (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2007 č. j. -149 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005 č. j. -126 ve výroku pod bodem I. tak, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložil povinnost zaplatit žalobci částku 13 200,- Kč (výrok pod bodem I.). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 038,- Kč (výrok pod bodem II.). Dále krajský soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 315,- Kč (výrok pod bodem III.).

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dovodil, že uzavření smlouvy, podle které se žalovaná zavázala žalobci zhotovit - dodat předmětný světelný reklamní poutač, bylo svou povahou výkonem podnikatelské činnosti - živnosti. Nebylo však "kryto" živnostenským oprávněním žalované z hlediska ustanovení Uzavřenou smlouvu podle odvolacího soudu je třeba hodnotit jako neplatnou pro její rozpor se zákonem (ust. ve znění ). Účastníkům smlouvy je tedy ve smyslu ust. , dána povinnost vydat si vzájemné plnění jako bezdůvodné obohacení. Podle odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, že byl-li předmětný světelný reklamní poutač žalovanému dodán, s ohledem na neplatnost smlouvy, ze které bylo takto plněno, nestal se žalobce v důsledku předání věci jejím vlastníkem. Vlastníkem poutače zůstala nadále žalovaná (ust. ve znění ).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci (ust. ), přičemž důkazy v řízení provedené hodnotí soud podle zásady volného hodnocení důkazů (ust. ). Tato zásada, uvádí stěžovatelka, podle judikatury Ústavního soudu neznamená možnost volného výběru z důkazů, jimiž mohou být rozhodné subjektové okolnosti dokázány (jimi zjištěny), ale obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení merita věci všechny (rozhodné) důkazy, jimiž skutkový základ projednávané věci může být objasněn, a to i tehdy, jestliže takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 3, nález č. 10). Stěžovatelka namítá, že v předmětné právní věci "...nebyl plně zjištěn skutkový stav věci, a to pro závady na předmětu plnění zaviněných třetí osobou za situace, kdy žalobce jejich opravu neobjednal. Proto nelze hovořit o vrácení věci po více než deseti letech." Stěžovatelka tvrdí, že soud druhého stupně nesprávně posoudil stav věci i rozhodnutí soudu prvního stupně, a jednal v rozporu s ust. , , , , , , , , , , a dále postupoval v rozporu s ust. a ust. Stěžovatelka dále namítá, že soudní řízení vedl Krajský soud v Brně tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení a že povahou a intenzitou vad porušil její ústavně zaručená základní práva.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Zjevná neopodstatněnost stížnosti plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.

K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

,

sp. zn.

). Z ústavního principu nezávislosti soudů (y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. , hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře rozhodnutí. Myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, a zda skutkový stav byl správně zjištěn. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. ) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v y. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Protože úkolem Ústavního soudu podle y ČR je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takovéto porušení Ústavní soud však v projednávané věci neshledal.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu