Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3206/07

Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Nádražní 13, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2007, č. j. -183, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. -148 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2004 , č. j. -118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádnou a včasnou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále " ") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované d (dále " ") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ( . odst. 3 y).

Stěžovatel namítal, že přestože dostal výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, neboť z důvodu racionalizace a efektivnosti bylo jeho místo zrušeno, nezbytnost vykonávané funkce plynula z veřejnoprávních předpisů. Zaměstnavatel dovodil nadbytečnost jen za cenu porušení práva. Obecné soudy neposkytly stěžovateli ochranu, přestože zaměstnavatel měl prospěch z vlastního protiprávního jednání, což odporuje principům právního státu ( y ČR). Tuto námitku obecné soudy ani nevypořádaly.

Z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2004, č. j. -118, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2001 je neplatná, a že pracovní poměr trvá. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval shodně jako v ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně odvoláním napadený rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. -148, kterýžto stěžovatel napadl dovoláním.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. -183, dovolání stěžovatele zamítl (srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatelovou stěžejní námitkou (tj. relevancí skutečnosti, že zaměstnavatel neměl po přechodnou dobu k dispozici pracovníka, splňující kvalifikační předpoklady pro výkon jedné z nově kumulovaných pracovních činností), se zabýval jak odvolací, tak dovolací soud. Krajský soud ve svém rozsudku (č. j. -148, str. 4) konstatoval, že činnost vodohospodáře představovala cca 10 % činností stěžovatelovy pracovní náplně, přičemž ze soudní praxe plyne, že výpovědní důvod dle ust. v tehdy platnému znění lze použít i v případě, že nebyly zrušeny veškeré pracovní činnosti zaměstnance, ale zaměstnavatel nepotřebuje práce vykonávané v původním rozsahu. Dovolací soud ve svém rozsudku ( -183, str. 8) konstatoval, že rozhodnutí o organizační změně je faktické povahy a soud jej nepřezkoumává z hlediska zásad stanovených pro platnost právního úkonu v ust. v tehdy platném znění. Z těchto důvodů nebylo možno spojovat výpověď danou stěžovateli s otázkou, zda zaměstnavatel bude schopen v každém okamžiku dostát povinnostem vyplývajícím z vodního zákona a prováděcí vyhlášky k tomu zákonu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy posoudily stěžovatelovu věc způsobem ústavně přijatelným.

Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 8. ledna 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu