Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 882/07

Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, AK se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, čj. -30, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, čj. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů v řízení o zaplacení částky 56 809,- Kč.

Stěžovatel uvedl, že byl v řízení před obecnými soudy žalován jednou z dědiček po J. M.; ta se žalobou domáhala podílu na nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou stěžovatel uzavřel se zůstavitelem. Okresní soud v Kutné Hoře řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení; podáním ze dne 2. 6. 2006 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět. Svůj úkon odůvodnila jednak loajalitou s jednou z dědiček, která se rozhodla ve sporu dále nepokračovat, a jednak tím, že po ukončení dědického řízení byly deponované částky nájemného vyplaceny. Okresní soud v Kutné Hoře ústavní stížností napadeným usnesení řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil žalobkyni soudní poplatek (výrok III.). K odvolání stěžovatele do náhradově nákladového výroku Krajský soud v Praze připustil, že žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení a stěžovateli by tak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tyto mu však nepřiznal s odkazem na ustanovení Ústavní stížností napadeným usnesení změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Důvody hodné zvláštního zřetele krajský soud spatřoval v tom, že žalobkyně v době podání žaloby nevěděla, že plnění na žalovanou pohledávku stěžovatel složil do soudní úschovy a stěžovatel tuto skutečnost ve svém vyjádření k žalobě neuvedl. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně podala žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud dovodil skutečnosti, v nichž spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, z obsahu výzvy žalobkyně stěžovateli ze dne 24. 9. 1997 a z obsahu žaloby ze dne 8. 2. 2000, zcela však pominul časový odstup mezi výzvou a okamžikem podání žaloby, kdy již byla žalobkyně právně zastoupena, a mohla si proto ověřit, zda stěžovatel skutečně plnil formou uložení nájemného do soudní úschovy. Upozornil, že sama žalobkyně v žalobě uvedla, že ji stěžovatel o tomto postupu informoval, ona však jeho tvrzení považovala za nepravdivé. Za nesprávný stěžovatel označil i důvod spočívající v riziku promlčení nejstarší pohledávky, neboť dle jeho názoru žaloba neměla naději na úspěch, neboť pohledávky žalobkyně z titulu splatného nájemného zanikly před podáním žaloby splněním a ve zbytku nebyla žaloba podána důvodně. Stěžoval měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za řádně a přesvědčivě odůvodněné a odpovídající hlediskům vyplývajícím z ustanovení

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces i tím, že ustanovení bylo aplikováno až v odvolacím řízení, čímž mu bylo znemožněno, aby cestou řádného opravného prostředku zpochybnil závěry, z nichž při svém rozhodnutí odvolací soud vycházel, a byla mu odňata možnost přezkumu svého rozhodnutí v rámci dvojinstančnosti, která je zásadou občanského soudního řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující do náhradově nákladového výroku Krajského soudu v Praze je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části jako nepřípustnou.

Ústavní soud předesílá, že se srovnatelnou problematikou v právní věci téhož stěžovatele již zabýval, a to v usneseních

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2007,

ze dne 17. 5. 2007,

I.ÚS 886/07

ze dne 15. 5. 2007 a

IV.ÚS 884/07

ze dne 17. 5. 2007. Od rozhodovacích důvodů, která v těchto rozhodnutích uvedl, neměl důvod se odchýlit ani v projednávané věci a s přihlédnutím k totožnosti obou účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.

V projednávané věci tak opakuje, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno aniu, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance je zaručeno pouze v oblasti trestního řízení v dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení, a to ani základní právo na spravedlivý proces, jak stěžovatel dovozoval, neboť koncepce úpravy rozhodování o nákladech v občanskoprávním řízení takový postup umožňuje.

K aplikaci ustanovení , které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi judikuje, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů a Ústavní soud je může korigovat pouze ve výjimečných případech. Dochází k tomu zejména tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, spočívající např. v absenci řádného odůvodnění, či svévole, tj. pokud by se konkrétní důvody jevily jako zcela nedostatečné, nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Praze sice změnil právní kvalifikaci a odůvodnění toho, proč stěžovateli nebylo lze náhradu nákladů přiznat, nikterak však nezměnil obsah práva stěžovatele, jinak řečeno jeho rozhodnutím se na právu stěžovatele nic nezměnilo.

Stěžovatel, přestože se jeho argumentace zaměřila výlučně na výhrady vůči rozhodnutím odvolacího (a nalézacího) soudu v jejich náhradově nákladových výrocích, požadoval zrušení napadených usnesení v celém jejich rozsahu. Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti odmítl požadavek na zrušení výroku I. a III. usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, neboť bylo zřejmé, že jimi nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv; po formální stránce stěžovatel toto ani netvrdil a rozhodnutí v těchto výrocích nenapadl odvoláním [srov. ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Navíc ve vztahu k výroku III. nalézacího soudu by bylo možné hodnotit stěžovatele jako osobou k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť nebylo zřejmé, v čem by se měl výrok přiznávající žalobkyni vrácení soudního poplatku dotknout jeho ústavně zaručených práv.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnou dílem podle ustanovení , dílem podle ustanovení a c) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu