Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 804/06

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti AUGUSTUS, spol. s r. o., se sídlem Na Zájezdu 5, Praha 10, IČ: 49356160, právně zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem Hybernská 8, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006 č. j. -390, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti TELEFÓNICA O2 CZECH REPUBLIC, a. s. se sídlem Olšanská 5, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2006, napadá stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 26. června 2006 č. j. -390, kterým podle jejího názoru bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 d, nebyla respektována rovná práva účastníků řízení ( y) a rovněž vázanost soudů zákonem (článek 90 a článek 95 odst. 1 y).

Protože součástí práva na spravedlivý proces je i nutnost vést řízení bez zbytečných průtahů, domnívá se stěžovatelka, že k porušení výše uvedeného práva došlo ze všech aspektů uvedených v ustanovení

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že pokud při svém rozhodování dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl v takové situaci dbát především na to, aby se důsledně vypořádal jak se všemi provedenými, tak i navrženými důkazy. V opačném případě je nutné ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje, považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a protiústavní.

Stěžovatelka nad rámec ústavněprávní argumentace poukazuje na údajně neetické jednání vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v postavení žalovaného), který prý "těžil ze svého dominantního ekonomického postavení, neboť disponuje právním oddělením a dalšími externími právními poradci z řad advokátů", přičemž vedl a stále vede proti stěžovatelce značné množství soudních sporů s úmyslem ji těmito spory zcela "umořit", takže je pro stěžovatelku velmi obtížné se orientovat jen v celé řadě soudních obsílek a výzev.

Další námitky stěžovatelky směřují k údajně nesprávně posouzeným úrokům z prodlení a k přiznané výši náhrady nákladů řízení.

Protože však spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka ve věci dovolání, požádala Ústavní soud, aby s projednáním předmětné ústavní stížnosti vyčkal až do skončení dovolacího řízení, protože "věří v úspěch jí uplatněné argumentace".

II.

Z přiloženého rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2006 č. j. -390 se zjišťuje, že tento odvolací soud rozhodl o odvolání žalované společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005 č. j. -287 tak, že pod bodem I. výroku potvrdil bod I. výroku odvoláním napadeného rozsudku v té části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce 83 219 873,94 Kč s příslušným úrokem z prodlení a ve zbývající části byl označený bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se "v uvedeném rozsahu žaloba zamítá".

Původně se stěžovatelka proti žalované domáhala zaplacení částky 10 443 031,- Kč jako ušlého zisku za rok 1995, poté žalobní petit postupně rozšiřovala až na konečnou částku 182 559 667,30 Kč s příslušenstvím, do níž zahrnula i ušlý zisk za léta 1997-2001, ztráty ze smluv na autorská práva a ze ztráty za nezaplacené, ale odebrané telefonní karty.

Při posuzování důvodnosti a výše požadované částky vycházely obecné soudy ze znaleckého posudku a odvolací soud při svém rozhodování i ze své úvahy ve smyslu ustanovení Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo i příslušenství žalované částky požadované stěžovatelkou. Své závěry v obou těchto otázkách odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí dovolání odvolací soud uvedl, že "dovolání je přípustné v části, ve které byl změněn bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba v části o zaplacení příslušenství a 82 512 126,06 Kč s příslušenstvím z této částky. Proti části výroku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má v uvedené části ve věci samé po právní stránce zásadní význam".

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti.

K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu

sp. zn.

, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://www.nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ( ) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.

Podle ustanovení , ve znění novely provedené , účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení ].

Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle ustanovení , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž z poučení odvolacího soudu je zjevné, že zčásti je dovolání přípustné podle ustanovení a zčásti podle ustanovení O přípustnosti dovolání podle ustanovení rozhoduje sám dovolací soud; nelze proto poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané.

Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 5. 12. 2007 bylo u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská 9, zjištěno, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatelka tuto okolnost rovněž v návrhu výslovně uvedla. Z důvodů výše vyložených nepokládá Ústavní soud za potřebné vyčkávat do rozhodnutí dovolacího soudu, i když o to stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala. Využitím tohoto mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka dala jasně najevo, že dovolání je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k eventuálnímu podání nové ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.

Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj