Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2467/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem AK v Plzni, Plynární ul. č. 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2006, č. j. a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2005, č. j. -156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2007 podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy mu neposkytly stanoveným způsobem ochranu jeho nezadatelných práv, čímž porušily y (dále jen " ") a a d (dále jen " ").

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobce O. B. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 21. 6. 2004 domáhal nahrazení projevu vůle - uložení povinnosti, aby stěžovatel s ním byl povinen uzavřít smlouvu o převodu id. 1/2 pozemků parc. č. st. 471 a parc. č. 273/1 v k. ú. Železná Ruda. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. -79, žalobu zamítl. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 4. 2005, č. j. -95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. -157 tak, že žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. -215, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou čl. 2, odst. 2 výroku I., který byl změněn na základě návrhu žalobce usnesením odvolacího soudu při jednání dne 10. 10. 2006. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. -284, zamítl.

Ústavní soud z obsahu soudního spisu dále zjistil, že v posuzované věci se jednalo o id. 1/2 pozemků, které Státní statek Křimice s. p. převedl na stěžovatele smlouvou o převodu nemovitosti ze dne 9. 4. 2004 z důvodu vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu podle ustanovení a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se totiž na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 4. 2004 uzavřené mezi oprávněnou osobou - ing. A. V. a stěžovatelem stal osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Naproti tomu žalobci byla id. polovina předmětných pozemků vydána do vlastnictví rozhodnutím Okresního úřadu v Klatovech - pozemkového úřadu ze dne 27. 11. 1997, č. j. PÚ 34/60/92 D, podle ustanovení zákona o půdě. Druhá polovina předmětných pozemků žalobci nebyla vydána z důvodu, že matka žalobce, která byla oprávněnou osobou, o vydání nepožádala. Ve věci rozhodující soudy dospěly k závěru, že Státní statek Křimice s. p. nebyl povinnou osobou k uspokojení restitučních nároků stěžovatele, neboť v době uzavírání smlouvy s stěžovatelem již nebyl povinnou osobou. Smlouvou o převzetí dluhu z roku 1998 Státní statek Křimice s. p. totiž svůj dluh vůči původní oprávněné osobě, tj. Ing. A. V. převedl na Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Cheb. Pokud tedy Státní statek Křimice s. p. přistoupil k převodu spoluvlastnického podílu na stěžovatele bez respektování ustanovení , porušil předkupní právo žalobce a ten má možnost postupu podle ustanovení , tedy domáhat se na nabyvateli, aby mu věc nabídl ke koupi.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal, že pochybily při výkladu ustanovení a potažmo i při výkladu ustanovení , čímž došlo k extrémnímu rozporu mezi hodnocením věci a zjištěným skutkovým stavem. Nesprávná interpretace aplikovaných ustanovení pak měla za následek neposkytnutí náležité ochrany vlastnických práv stěžovatele. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ], resp. některé z ústavních kautel.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudů obecných soudů v otázce aplikace konkrétních ustanovení ( a ), resp. splnění podmínek pro jejich užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly ( ). Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní ( ) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Právní názory, které ve věci rozhodující soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y), mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z tohoto pohledu se jeví Ústavnímu soudu za nepřípadný i odkaz na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu a Ústavní soud se omezuje na sdělení, že v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci K. proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci B. proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

K namítanému porušení y, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu y a Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do u chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu