Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 78/05

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2007 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky COTERM, spol. s. r. o., se sídlem v Příbrami, Nádražní 134, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Botičská 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. -122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2003, č. j. -95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. -66, a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2003, č. j. -95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. -66, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud postupoval dle a odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 6. 1. 2003, č. j. -95, a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 6. 2002, č. j. -66.

Rozsudkem městského soudu ze dne 7. 6. 2002, č. j. -66, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České konsolidační agentuře (dále jen "vedlejší účastnice") částku 4 196 071,64 Kč s příslušenstvím. rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. -95, rozhodnutí městského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. -122, zamítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a zprostředkovaně rovněž právo na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Prvotní pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka v okolnosti, že tyto založily svá rozhodnutí na pouhé existenci "Smlouvy o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu Obchodního zákoníku č. , ve znění pozdějších předpisů a doplňků a o narovnání vzájemných vztahů" ze dne 5. 4. 1995, aniž by dále zkoumaly existenci a právní stav pohledávky vedlejšího účastníka, vzniklé z titulu smluv o úvěru na trvale se obracející zásoby, jíž se předmětná smlouva týkala. Stěžovatelka měla dále za to, že obecné soudy nesprávně interpretovaly jednotlivá ustanovení smlouvy ze dne 5. 4. 1995, pominuly existenci kogentního ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a dospěly tak k závěrům, které byly nejen nesprávné po právní stránce, nýbrž se ve vztahu ke stěžovatelce jevily rovněž jako krajně nespravedlivé.

Důvodem, pro nějž neměla být dle názoru stěžovatelky smlouva ze dne 5. 4. 1995 aplikována, byla, stručně řečeno, skutečnost, že stěžovatelka nikdy nebyla stranou závazkového právního vztahu, který byl touto smlouvou nahrazen, a že předmětnou smlouvu s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. uzavřela v domnění, že jí v souvislosti s poskytnutými úvěry vznikly určité povinnosti, ačkoliv tomu tak nebylo. Obecné soudy nepovažovaly tyto okolnosti za podstatné a již v tomto ohledu dle názoru stěžovatelky významně pochybily. Dalších závažných pochybení se pak obecné soudy dopustily při interpretaci textu smlouvy ze dne 5. 4. 1995, a to v několika ohledech. Obecné soudy především dovodily, že se účastníci předmětné smlouvy dohodli na zrušení dosavadního vztahu, podřízeného režimu , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "hospodářský zákoník), a na jeho nahrazení novými závazky, řídícími se ustanoveními obchodního zákoníku. Takový výklad smlouvy je dle přesvědčení stěžovatelky obcházením kogentního ustanovení obchodního zákoníku, dle nějž se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, tj. zejména právní vztahy vzniklé dle hospodářského zákoníku, řídí dosavadními právními předpisy. Dohoda o zrušení právního vztahu, založeného dle hospodářského zákoníku a tímto předpisem se řídícího, a jeho nahrazení obchodněprávním závazkem, není s ohledem na citované ustanovení obchodního zákoníku možná; sám hospodářský zákoník institut narovnání neupravoval, umožňoval toliko dohodnout se na zániku hospodářského závazku ( hospodářského zákoníku). Bez ohledu na rozpor s ustanovením obchodního zákoníku bylo ujednání o podřízení závazku režimu obchodního zákoníku neplatné, neboť mezi účastníky smlouvy žádný právní vztah neexistoval. Z textu smlouvy jednoznačně vyplýval úmysl stran nahradit dosavadní právní vztahy novými, obecné soudy se proto měly zabývat otázkou, zda mezi stranami smlouvy vůbec nějaký právní vztah v době jejího uzavření existoval. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), toto ustanovení však dle názoru stěžovatelky nelze aplikovat tehdy, jestliže strany dohody o narovnání výslovně odkazují na dosavadní právní vztah, jenž mají v úmyslu nahradit. Nelze souhlasit ani s tím, že strany podřídily nově vzniklý závazkový vztah režimu obchodního zákoníku, neboť ze znění předmětné smlouvy vyplývá, že režimu obchodního zákoníku měl být podřízen narovnávaný závazkový vztah, tzn. hospodářský závazkový vztah.

Stěžovatelka se neztotožnila ani se závěry obecných soudů, že závazky vůči Konsolidační bance Praha, s.p.ú., platně uznala. Uznání závazku, obsažené ve smlouvě ze dne 5. 4. 1995, se dle jejího názoru netýkalo závazku z dohody o narovnání, ale závazků z hospodářských úvěrových smluv. Jinými slovy, nedošlo k uznání narovnaného závazkového právního vztahu, jak mylně dovodily obecné soudy, ale naopak narovnávaného právního vztahu, který však měl právě dohodou o narovnání zaniknout.

Ve výše uvedených pochybeních při interpretaci textu smlouvy spatřovala stěžovatelka extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, mající za následek porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu y a práva na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí obecných soudů byla nadto dle názoru stěžovatelky nespravedlivá, a to zejména s ohledem na okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy ze dne 5. 4. 1995. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na řadu obdobných sporů, které byly vedeny Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., resp. následně vedlejší účastnicí, z nichž vyplývá, že vedlejší účastnice se snažila dosáhnout zaplacení svých pohledávek od subjektů, které nebyly příjemci finančních prostředků z poskytnutých úvěrů. Prostředky byly poskytnuty právním předchůdcům těchto subjektů, aniž by ony samy měly z těchto prostředků konkrétní prospěch. Zvláště zjevná je tato skutečnost v případě stěžovatelky, kdy část závazků státního podniku Rudné doly Příbram byla v rámci privatizace převedena nikoliv na stěžovatelku, ale na fyzické osoby, které následně privatizovaný majetek vložily jako svůj vklad do základního jmění (kapitálu) stěžovatelky. Nedošlo však k vkladu celého privatizovaného majetku včetně závazků, ale pouze privatizovaných nemovitostí. V této souvislosti považuje stěžovatelka za nespravedlivé, má-li platit dluh, který jí fakticky nepřinesl žádný prospěch. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2004, č. j. -122, rozsudek vrchního soudu ze dne 6. 1. 2003, č. j. -95, a rozsudek městského soudu ze dne 7. 6. 2002, č. j. -66, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis městského soudu, sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že právní závěry napadeného rozsudku, které vyznívají v neprospěch stěžovatele, jsou založeny na velmi podrobné argumentaci, a že se nedomnívá, že by se jednalo o případ protiústavní aplikace tzv. jednoduchého práva. Ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, jehož chybný výklad stěžovatelka namítala, pouze nevztahuje režim obchodního zákoníku na právní vztahy vzniklé před jeho účinností, ale neříká a nelze to ani dovodit výkladově, že tyto právní vztahy se musí řídit dosavadními předpisy po celou dobu svého trvání až do svého zániku. Dle stěžovatelčiny interpretace by byly tyto právní vztahy zakonzervovány pod moc právních předpisů, pocházejících z doby minulého režimu a poskytujících smluvním stranám minimum smluvní volnosti, přičemž by nebylo možno se z tohoto svazku vymanit, jakož ani využít nové právní instituty. v Praze měl v prvé řadě za to, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť tato měla možnost bránit se žalobě vedlejší účastnice před nezávislým a nestranným soudem. dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, nad jehož rámec konstatoval, že problematika právního posouzení smluv o narovnání, kterými se narovnávaly závazky ze smluv o úvěru na trvale se obracející zásoby a podřazení závazku ze smlouvy o narovnání režimu obchodního zákoníku, byla v soudní praxi opakovaně řešena shodným způsobem jako v napadených rozhodnutích. v této souvislosti poukázal na svůj rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2003 pod č. Rc 8/2003, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004,

sp. zn.

, kterým byla v obdobné věci ústavní stížnost odmítnuta. Ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, jakož ani žádné jiné ustanovení neznemožnilo účastníkům smlouvy ze dne 5. 4. 1995 dohodnout se na zániku jejich sporného hospodářskoprávního závazku a vzniku nového závazku obchodněprávního. Měla-li by být správná stěžovatelčina interpretace smlouvy o narovnání podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů, pak by ustanovení ztratilo jakýkoliv reálný obsah, neboť případná neexistence narovnávaného práva by pak musela být vždy považována za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti nebo s právem na pokojné užívání majetku. v závěru svého vyjádření podotkl, že stěžovatelka pominula, že svůj nový závazek, tzn. závazek ze smlouvy ze dne 5. 4. 1995, uznala ve svém dopise věřiteli ze dne 8. 1. 1996. Městský soud pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vedlejší účastnice uvedla, že Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů v plné šíři, nýbrž do kompetence obecných soudů zasahuje toliko tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. důkazy a skutkovými zjištěními, nebo má-li za to, že se interpretace zákona ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo jsou-li jednotlivé pojmy interpretovány v jiném než zákonem stanoveném a v právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, případně došlo-li k rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených od právní normy. O takový případ se však dle názoru vedlejší účastnice v projednávané věci nejednalo. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila s právními názory, vyjádřenými v odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhla, aby byla ústavní stížnost, jakož i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, zamítnuty. Ing. A. Š., mající rovněž postavení vedlejší účastnice řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Dne 18. 5. 2005 obdržel Ústavní soud přípis, v němž stěžovatelka sdělovala Ústavnímu soudu, že byla vedlejší účastnicí opětovně zažalována. Ačkoliv má žaloba stejný skutkový základ, bylo rozhodnuto, že věcně příslušným soudem je Okresní soud v Příbrami. Tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti předchozího řízení, které v prvním stupni probíhalo u městského soudu. Stěžovatelka v této souvislosti zopakovala svůj návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Dne 8. 12. 2005 sdělila vedlejší účastnice, že svou pohledávku za stěžovatelkou postoupila smlouvou ze dne 16. 11. 2005 obchodní společnosti Korbař, Weidenhoffer a partneři, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Pejevové 3128.

Na vyjádření účastníků řízení reagovala stěžovatelka replikou ze dne 13. 1. 2006, v níž uvedla, že na své ústavní stížnosti trvá. Nejvyšší soud ČR se zabýval především výkladem ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, ačkoliv těžiště ústavní stížnosti se nacházelo v námitkách vůči interpretaci textu smlouvy ze dne 5. 4. 1995 obecnými soudy. Výklad předmětného ustanovení obchodního zákoníku tak, jak jej provedl Nejvyšší soud ČR, nemá oporu v textu zákona. Zákonodárce byl při přijímání obchodního zákoníku veden nutností respektovat princip právní jistoty, proto ustanovení v této podobě do obchodního zákoníku vložil a proto je třeba jej vykládat stěžovatelkou předestřeným způsobem. Pokud jde o názor vrchního soudu, tento nepolemizoval s názorem stěžovatelky, že uzavřením předmětné smlouvy došlo k obcházení obchodního zákoníku, pouze tvrdil, že uzavření smlouvy bylo možné a nebylo s tímto ustanovením v rozporu. Stěžovatelka setrvala na svém názoru, že smlouva byla z důvodu obcházení zákona neplatná. Ve vztahu k interpretaci stěžovatelka uvedla, že neplatnost dohody o narovnání z důvodu neexistence závazku vyvozovala z celkového posouzení věci, tj. výkladu textu smlouvy a výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, a hospodářského zákoníku. Nejde tedy o obecný závěr týkající se každého případu, ale o aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ. Argumenty vedlejší účastnice pak stěžovatelka označila za nepřesvědčivé.

III.

Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti byla jednak polemika stěžovatelky s interpretací ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, jednak nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů, vztahujícími se k textu smlouvy ze dne 5. 4. 1995, a jejich následným právním posouzením. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pokud je předmětem ústavní stížnosti nesprávná aplikace práva, tato může být dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a další). Za svévolnou aplikaci právní normy ze strany obecného soudu je přitom Ústavním soudem považována taková aplikace, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (viz nález

sp. zn.

) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

V prvé řadě nutno podotknout, že ve vztahu k výkladu povahy smluv "o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", tzn. ve vztahu k otázce, zda ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku brání tomu, aby byly dosavadní hospodářskoprávní závazky nahrazeny závazky obchodními dohodou o narovnání za současného podřízení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku, jakož i k otázkám dopadu ustanovení a 2 , a souběžného uznání závazku dle obchodního zákoníku, zaujaly obecné soudy stanovisko shodné s právními názory, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a které lze mít za ustálené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. a sp. zn. , a usnesení sp. zn. ). I Ústavní soud se již v minulosti výkladem těchto smluv zabýval, přičemž dospěl k závěru, že interpretaci provedenou obecnými soudy lze považovat za ústavně konformní (usnesení ze dne 31. 5. 2007,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy nemohl v projednávané věci přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že svévolnou aplikací práva, spočívající v nezohlednění kogentního ustanovení obchodního zákoníku a v extrémním rozporu mezi textem smlouvy a z ní vyvozenými právními závěry, byla porušena její ústavně zaručená práva. Napadená rozhodnutí vycházela z ustálené soudní praxe, byla řádně a logicky odůvodněna, přičemž bylo adekvátně reagováno na všechny námitky stěžovatelky. Sama skutečnost, že stěžovatelka má na interpretaci jednotlivých ustanovení smlouvy ze dne 5. 4. 1995, resp. interpretaci § 763 odst. 1 obchodního zákoníku, odlišný názor, porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Stejně tak se obecné soudy řádně vypořádaly i s jistou specifičností věci, představovanou tvrzením stěžovatelky, že tato nebyla účastnicí narovnávaného právního vztahu. Otázkou, zda i za těchto okolností byla dohoda ze dne 5. 4. 1995 platná, se podrobně zabýval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 23. 11. 2004, č. j. -122, když v tomto bodě shledal dovolání stěžovatelky přípustné pro zásadní význam řešené právní otázky. Opět nutno konstatovat, že ani v tomto směru argumentace obecných soudů nevykazovala výše popsané znaky svévole a neocitla se tak v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Přehodnocoval-li by za těchto okolností Ústavní soud závěry obecných soudů, stavěl by se do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle . Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2007

Miloslav Výborný předseda senátu