Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1550/07

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REFILL. CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Hybešova 726/42, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, čj. -28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 6. 2007 (doplněnou podáním ze dne 12. 9. 2007) se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, čj. -28. Dle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a práva majetková.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Žalobou ze dne 7. 9. 2006 se stěžovatelka (žalobkyně) proti žalovanému domáhala zdržení se nekalosoutěžního jednání (zdržení se uvádění její provozovny); uvedla, že žalovaný má v evidenci živnostenského úřadu a na internetových stránkách uvedenu provozovnu stěžovatelky jako svou provozovnu, čímž klame spotřebitele a na úkor stěžovatelky si přisvojuje její provozovnu a její dobré jméno. K žalobě přiložila příslušný výtisk internetové stránky, výtisk z evidence doménových jmen a výpis z živnostenského rejstříku ze dne 30. 8. 2006.

Podáním ze dne 23. 10. 2006 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalovaný splnil, čeho se stěžovatelka domáhala; současně předložila výpis evidence živnostenského rejstříku z 23. 10. 2006 a uvedla, že žaloba byla podána důvodně.

Prvostupňový soud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby; o nákladech řízení rozhodl dle věty druhé tak, že žalovaný je povinen stěžovatelce nahradit náklady, neboť zavinil, že řízení bylo zastaveno (přestal užívat předmětné označení provozovny až po podání důvodné žaloby). Usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 10. 2006, čj. -11, bylo v rozsahu II. výroku o náhradě nákladů řízení změněno usnesením téhož soudu ze dne 23. 11. 2006, čj. -15 (přiznána daň z přidané hodnoty).

Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal žalovaný odvolání. Namítl, že ačkoliv stěžovatelka uvedla, že bere žalobu zpět, neboť žalovaný svou povinnost dobrovolně splnil, nevyplývá z jejího podání, kdy a jakým způsobem měl žalovaný povinnost splnit; závěr soudu o tom, že ke splnění došlo až po podání žaloby, nevyplývá z tvrzení stěžovatelky, ani není odůvodněn.

Stěžovatelka se vyjádřila k odvolání tak, že jí, na rozdíl od žalovaného, není přesně známo, kdy a jak splnil povinnost odstranit objektivní protiprávní stav; vycházela však z výpisu z živnostenského rejstříku ze dne 23. 10. 2006; je zřejmé, že k odstranění (výmazu) došlo někdy po podání žaloby. Uvedla, že pro přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je rozhodující, že podání žaloby bylo odůvodněno stavem v době podání žaloby (že žaloba byla podána důvodně), nikoliv specifikace chování žalovaného.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 4. 2007, čj. -28, změnil výrok o náhradě nákladů řízení prvostupňového soudu tak, že rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, neboť žalovaný byl se svým odvoláním úspěšný.

Odvolací soud uvedl, že má-li být chování, jež způsobilo zastavení řízení. přičítáno k tíži žalovaného, musí jít o procesní situaci, kdy se žalovaný zachoval v intencích žalobního návrhu (tj. žalobní požadavek byl chováním žalovaného splněn, aniž by rozhodl soud); naopak jestliže žalobce vezme zpět žalobu, aniž tvrdí a prokáže, že se tak stalo pro chování žalovaného, je povinen náklady hradit žalobce. Nelze-li zastavení řízení přičítat žádnému účastníku, lze aplikovat .

Dle odvolacího soudu mělo být v dané věci rozhodnuto o náhradě nákladů řízení dle věty první , neboť žalovanému náklady nevznikly. Dle odvolacího soudu (tedy) zastavení řízení zavinila stěžovatelka. Uvedl, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jakým způsobem a kdy byl uplatněný nárok žalovaným splněn, tj. že po podání žaloby se žalovaný zdržel jednání, které bylo žalobou vytýkáno; předložením výpisu z živnostenského rejstříku z 23. 10. 2006 nebylo ještě prokázáno, že žalovaný dobrovolně v plné šíři naplnil požadavek žalobního návrhu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu formalistický mechanický výklad . Argumentovala, že protiprávní stav žalovaný odstranil až po podání žaloby ("je jisté, že v době podání žaloby zde byl protiprávní stav"); pouze žalovaný mohl provést v živnostenském rejstříku výmaz. Dle stěžovatelky věta druhá vychází z objektivního stavu, že k chování žalovaného po podání žaloby došlo; nevyplývá z něj výslovně, že by tuto skutečnost měl prokazovat žalobce (stěžovatelka), ani že by měl dokazovat, jakým chováním byl protiprávní stav odstraněn. Současně stěžovatelka namítla, že soud na ni přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, ačkoliv je jisté, že se daná skutečnost (výmaz) stala a stěžovatelka nemohla získat a předložit jako důkaz návrh žalovaného na výmaz (provozovny), neboť nemá do správního spisu u živnostenského rejstříku přístup, přičemž pouze na základě výzvy soudu by mohla docílit nahlédnutí do správního spisu (neměla tedy možnost si důkazy opatřit).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.

Důvod pro kasační zásah do napadeného rozhodnutí Ústavní soud v dané věci neshledal. Je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze stejných listin - obsahu spisu, jako soud prvostupňový (znění žaloby a zpětvzetí žaloby, předložené důkazy ad.), rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení odlišně než soud prvostupňový, avšak nelze zde shledat libovůli (nahodilost), či že by jeho závěry odporovaly principu spravedlnosti. Zatímco stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že je "jisté, že po podání žaloby došlo k odstranění protiprávního stavu" (totéž tvrdila ve zpětvzetí žaloby i vyjádření k odvolání), odvolací soud poukazuje na to, že (pouhé) tvrzení o odstranění protiprávního stavu ani výpis z živnostenského rejstříku ještě nenasvědčují tomu, že bylo (po podání žaloby) splněno to (vše), co stěžovatelka v žalobě požadovala. V této souvislosti odvolací soud krátce a srozumitelně vysvětlil zásadu zavinění dle , kdy platí pravidlo první věty, a úprava obsažená ve větě druhé představuje výjimku z tohoto pravidla; uvedl i podmínky, za nichž lze přistoupit k aplikaci této výjimky (v napadeném usnesení lze tedy v podstatě vysledovat dva důvody, pro které odvolací soud nepřistoupil k rozhodnutí o náhradě nákladů dle věty druhé). Ústavní soud nemá za to, že by odvolací soud interpretací a aplikací vybočil z mezí ústavnosti. Ústavní soud se také, s poukazem na obsah vyžádaného spisu, nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud na ni protiprávně přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o otázku zavinění zastavení soudního řízení. Stejně tak musí Ústavní soud podotknout, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by odvolací soud zpochybňoval tvrzení stěžovatelky, že k výmazu provozovny v živnostenském rejstříku došlo (objektivní stav).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu