Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2762/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného JUDr. Josefem Buzalkou, advokátem advokátní kanceláře v Praze 4, Machuldova 592/2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 12. 2006, č. j. -29, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, č. j. -49 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007, č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenom "Úmluva") a zaručeného v a v d (dále jen "").

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud pro Prahu - západ (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č. j. -29, zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dodatku ke smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi těmito účastníky dne 3. 1. 2000 ve specifikovaném znění, resp. uložení povinnosti žalovaným uzavřít tento dodatek, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 11.300,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "soud II. stupně") rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j. -49, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.976,- Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ČR (dále jen "dovolací soud") ze dne 23. 8. 2007, č. j. -74, bylo odmítnuto stěžovatelem podané dovolání a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku

6.902,- Kč.

Stěžovatel ve svém podání zpochybnil výklad ustanovení obecnými soudy a jimi shledanou neaplikovatelnost vyhlášky hl. m. Prahy o místním poplatku za užívání veřejného prostranství na nájemní vztah stěžovatele a žalovaných. Dále pak rozsudkem obecných soudů podle tvrzení stěžovatele nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení tak, jak bylo vymezeno žalobním petitem, nýbrž pouze o otázce zvýšení nájmu, která však dle tvrzení stěžovatele nebyla předmětem žaloby, a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jelikož žaloba na nahrazení projevu vůle není druhem žaloby určovací, zpochybnil stěžovatel i údajný právní závěr dovolacího soudu o tom, že nelze proti vůli jedné ze smluvních stran změnit soudním rozhodnutím nahrazující projev vůle nesouhlasící strany.

K posouzení oprávněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. (dále jen "soudní spis").

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení včetně výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušného ustanovení a vyhlášky hl. m. Prahy o místním poplatku za užívání veřejného prostranství citovaných v napadených rozhodnutích, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci běžného práva, které nedosahují ústavněprávní roviny.

Ve vztahu k tvrzenému nerozhodnutí obecných soudů o celém předmětu řízení Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v odvolacím ani dovolacím řízení (č. listu 33 - 35 a 55 - 57), ale až v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení ). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Přes výše uvedené Ústavní soud v krátkosti pro informaci stěžovatele uvádí, že v řízení o žalobě stěžovatele soud I. stupně nepochybně rozhodl o celém předmětu sporu, když žalobu zamítl.

Pokud se týká podáním zpochybňovaného údajného právního závěru dovolacího soudu o tom, že nelze proti vůli jedné ze smluvních stran změnit soudním rozhodnutím nahrazující projev vůle nesouhlasící strany Ústavní soud konstatuje, že takovýto právní názor dovolací soud neučinil. Dovolací soud vyslovil právní názor poněkud odlišný a sice, že nelze proti vůli jedné ze smluvních stran soudním rozhodnutím změnit smluvní ujednání (o výši nájemného ve smlouvě o nájmu nebytových prostor) nahrazením projevu vůle nesouhlasící smluvní strany. V tomto závěru Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud uzavírá, že nelze dovodit zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v a y a v Úmluvy, neboť toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle

tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu