Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 118/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Solac - Elektro, spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Sokolovská 87/95, zastoupeného JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Na Šumavě 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, čj. - 247, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, čj. - 263, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, čj. - 289, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, čj. - 247, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 12. 2004, čj. - 263, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, čj. - 193, tak, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané stěžovatelem žalobkyni Ing. H. W., bylo označeno za neplatné. Dále se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, čj. - 289, kterým bylo jeho dovolání zamítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zakotvená v d. Oba soudy se totiž nezabývaly důkazy stěžovatelem navrženými, vycházely ze striktně formálního pojetí problematiky a zabývaly se tvrzeními, která nebyla zpochybňována.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobkyně, Ing. H. W., se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že okamžité zrušení jejího pracovního poměru u žalovaného stěžovatele, dané jí dopisem ze dne 1. 9. 1998, je neplatné. Po řízení, které bylo dvakrát předmětem odvolacího řízení, rozhodl naposledy Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 1. 2002, čj. - 193, kterým žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, čj. - 247, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalobkyni stěžovatelem dne 1. 9. 1998, je neplatné. Vyšel ze zjištění, že jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru bylo uvedeno, že žalobkyně dne 3. 8. 1998 neoprávněně a v hrubém rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z jeho účtu částku 54 652,-- Kč pro svoji potřebu. Žalobkyně tvrdila, že její oprávnění k výběru této částky vyplývalo z její funkce obchodní ředitelky společnosti i z funkce prokuristky. Částku si vybrala po právu, neboť se jednalo o nedoplatky mzdy za červen a červenec 1998. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že prokura opravňovala žalobkyni ke všem činnostem, tedy i k vybírání finanční hotovosti. Žalobkyně mohla v pracovním poměru vykonávat pouze funkci obchodní ředitelky, ale nikoliv funkci prokuristky. Mohla tedy porušit pracovní kázeň pouze v případě, že by tak učinila ve funkci obchodní ředitelky.

Shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Dovolací soud zdůraznil, že má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné, jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno alespoň z nedbalosti a musí dosahovat určité intenzity. Porušením pracovní kázně je zaviněné porušení pracovních povinností a jejich jednotícím kritériem je, že tyto povinnosti vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu. Závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny uvedené povinnosti, nemůže být proto posouzeno jako porušování pracovní kázně. Toho se může zaměstnanec dopustit pouze při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Na druhé straně prokura, podle § 14 obchodního zákoníku, je zvláštním druhem plné moci, kterou může udělit jen podnikatel. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem tedy nemůže být vztahem pracovněprávním, je vždy vztahem obchodně-právním, neboť vznik a zánik tohoto vztahu se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Dovolací soud konstatoval, že je-li prokurista zároveň vedoucím pracovníkem, má v obou těchto funkcích úkol hájit oprávněné zájmy zaměstnavatele/podnikatele a řádně hospodařit s jeho majetkem. Porušení povinností z pracovněprávního vztahu však s sebou nenese zároveň porušení povinností prokuristy a naopak. Z uvedeného vyplývá, že jen pracovněprávní vztah lze ukončit způsoby uvedenými v . Žalobkyně se tedy mohla dopustit porušení pracovní kázně pouze porušením svých povinností, vyplývajících z funkce obchodní ředitelky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítá porušení svého základního práva na soudní ochranu, ale svou námitku neopírá o žádné ústavně-právně relevantní argumenty. V podstatě požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil výklad podústavního práva obecnými soudy a zcela ignoruje výklad dovolacího soudu o rozdílu mezi pracovně-právními a obchodně-právními vztahy. Navíc v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které byly uvedeny již v jeho odvolání i dovolání. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tedy spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvena v ústavním pořádku. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud ČR v žádném ohledu neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Na základě provedení celé řady důkazů oba soudy vyšly ze skutkových zjištění a učinily právní závěry, které v odůvodnění svých rozsudků zcela jednoznačně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly při tom zcela v souladu s příslušnými ustanoveními a obchodního zákoníku. Ústavní soud tak neshledal nic, co by danou věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu