Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1459/07

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č.j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v a d a dále v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší správní soud předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Brně (výrok I.) a rozhodl o odmítnutí žaloby stěžovatele (výrok II.) Dále rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy. Nejvyšší soud vycházel z toho, že v řízení před krajským soudem nebyly dány podmínky pro projednání a rozhodnutí věci, neboť zde existovala překážka věci rozsouzené. Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem existovaly důvody pro odmítnutí návrhu, Nejvyšší správní soud po zrušení rozhodnutí krajského soudu žalobu sám odmítl.

Stěžovatel podal dne 23. 1. 2004 u Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti (dále jen "správní orgán")podání označené "návrh na zahájení řízení", kterým se domáhal vydání rozhodnutí ve věci evidence předpisů pojistného a penále na účtu stěžovatele. Správní orgán následně zaslal stěžovateli stanovisko k jeho podání, v němž sdělil, že petit obsažený v návrhu na zahájení řízení je zcela totožný s předmětem řízení, o němž bylo za stejných skutkových a právních předpokladů pravomocně rozhodnuto. Není tedy možné ke stěžovatelovu návrhu vydat požadované rozhodnutí, neboť zde existuje překážka věci rozhodnuté. S touto argumentací se stěžovatel neztotožnil a trvá na vydání rozhodnutí správního orgánu. S tvrzením, že správní orgán má povinnost rozhodnutí vydat, se stěžovatel nejprve obrátil na Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") a žádal učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu. ČSSZ poskytla stěžovateli stanovisko zcela ve shodě s předchozím vyjádřením správního orgánu. Stěžovatel se ani tentokrát s předloženou argumentací nespokojil a podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Krajský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že správní orgán nebyl povinen vydat stěžovatelem požadované rozhodnutí, neboť ve věci shodného předmětu řízení již bylo pravomocně rozhodnuto. Z tohoto důvodu soud neshledal nečinnost správního orgánu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V podané kasační stížnosti zaměřil stěžovatel svou argumentaci zejména na skutečnost, že dle jeho názoru předmět správního řízení zahájeného návrhem stěžovatele ze dne 23. 1. 2004 není totožný s předmětem řízení již pravomocně skončeného. Dále zdůraznil, že i kdyby se jednalo o věc pravomocně skončenou, správní orgán má přesto povinnost vydat k jeho návrhu na zahájení řízení rozhodnutí, nikoli pouze stanovisko. Nejvyšší správní soud konstatoval, že podmínky totožnosti s dříve projednávanou věcí, na kterou se odvolává správní orgán i ČSSZ, jsou v daném případě splněny a v této věci již v minulosti rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č.j. -17. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud uzavřel, že nebyly splněny procesní podmínky pro projednání a rozhodnutí stěžovatelovy věci a krajský soud měl jeho žalobu odmítnout. Jelikož tak neučinil, odmítl žalobu v souladu s ust. ve spojení s ust. Nejvyšší správní soud.

Ústavní stížnost je zopakováním argumentu použitého již v předchozím řízení a sice, že správní orgán je k návrhu stěžovatele povinen vydat rozhodnutí. Jestliže tak neučinil, zasáhl do základního práva stěžovatele zakotveného v d a dále i práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Z pohledu stěžovatele bylo totiž jeho návrhem zahájeno řízení před správním orgánem, které dosud nebylo ukončeno. Stěžovatel nicméně nenabízí nic, co by věc posouvalo z mimo rovinu polemiky se závěry soudu. Jednoduše opakuje svou argumentaci a výslovně se neztotožňuje se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud věc posoudil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud soustavně judikuje, že právo na spravedlivý proces promítající se i do stěžovatelem citovaného d není právem na úspěch ve sporu nebo na posouzení věci shodné s názorem stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel pouze polemizuje se závěrem soudu, uplatňuje vlastní názor a vyjadřuje nespokojenost se způsobem, jakým soud věc rozhodl, nelze hovořit o zásahu do jeho základních práv a svobod. Na stěžovatelovy námitky, které jsou obsahem ústavní stížnosti, reagovaly postupně jak správní orgány, tak soudy. Jestliže je jádrem ústavní stížnosti pouhé setrvání na těchto námitkách, odkazuje Ústavní soud na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i na předchozí odůvodnění a stanoviska správních orgánů.

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu