Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1452/07

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. F., zastoupené JUDr. Petrem Těšíkem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2007, čj. -187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. -161, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2005, čj. -131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 6. 2007 napadla stěžovatelka výše označená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v a d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhala jejich zrušení.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2005, čj. -131, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti Mgr. O. J. a E. J. (v řízení za účasti vedlejších účastníků Mgr. J. Henyše, advokáta, a JUDr. J. Kurince, advokáta, správce konkurzní podstaty úpadce J. S. - UNISS, na straně žalovaných) na určení, že je vlastníkem pozemků v k. ú. Písnice, blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, čj. -161, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 3. 2007, čj. -187, odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily její, již konstituované, vlastnické právo, a že dle jejího názoru daná problematika přesahuje její individuální zájem. Dále stěžovatelka stručně vylíčila průběh celé kauzy a následně uvedla své námitky, jejichž podstata tkví v tom, že na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997, uzavřené s výše uvedeným J. S. - UNISS, měla nabýt předmětné pozemky, přičemž výše jmenovaný Mgr. J. Henyš, dřívější správce konkurzní podstaty zmíněného úpadce, je převedl kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2002 na žalované Mgr. O. J. a E. J., aniž by ovšem tyto byly součástí konkurzní podstaty, protože dosud nebyl pravomocně zamítnut návrh na vklad vlastnického práva dle smlouvy ze dne 15. 12. 1997, resp. aniž by byl s nimi oprávněn disponovat, protože byla podána excindační žaloba třetí osobou, A. Š. V souvislosti s tím vytýká katastrálnímu úřadu, že nejprve dne 8. 9. 2002 pravomocně vložil její vlastnické právo k předmětným pozemkům (s právními účinky k datu 22. 12. 1997, tj. před prohlášením konkurzu na majetek převodce), ve stejný den pak vložil vlastnické právo žalovaných. To stěžovatelka považuje za "skandální", stejně tak jako postup správce konkurzní podstaty, který sám informoval soud, že na ni přešlo na jistou dobu vlastnické právo, které mělo poté být v souladu se zákonem převedeno na žalované. Ve vztahu k závěrům obecných soudů o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1995 (pozn.: jimiž obecné soudy především odůvodnily zamítnutí žaloby), stěžovatelka poukazuje na čl. V. této smlouvy a na důkazy, které v souvislosti s jeho správným výkladem (tedy že je v něm zakotvena odkládací podmínka) předložila či navrhovala. K tomu dodává, že i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že "odkládací podmínka obsažená v nabývacím titulu stěžovatelky pro obecnost textace nenaplnila svůj účel", nemůže to vést k verifikaci nabývacího titulu žalovaných, který je nepochybně absolutně neplatný. Obecné soudy by prý měly z moci úřední učinit závěry, které by vedly k vrácení sporných nemovitostí do konkurzní podstaty.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

V prvé řadě je třeba k námitkám, týkajícím se absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 22. 4. 2002, uvést, že obecné soudy neměly žádný důvod se jimi obsahově zabývat. Stěžovatelka se domáhala určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, a obecné soudy - poté co zjistily, že právní úkon, na jehož základě měla stěžovatelka nabýt vlastnické právo, je stižen absolutní neplatností - neměly jinou možnost, než žalobu stěžovatelky zamítnout. Úvahy o tom, že by tím nějakým způsobem "verifikovaly nabývací titul" žalovaných, nemají základ ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a ani v ústavní stížnosti nejsou nijak odůvodněny; stejně tak není Ústavnímu soudu, vzhledem k ustanovení , zřejmé, jakým jiným zákonným způsobem by měly obecné soudy v řízení o stěžovatelčině žalobě postupovat.

Jde-li o závěry obecných soudů stran absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "jednoduchého práva" by pak o takovém porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky mohlo být uvažováno, pokud by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v daném rozhodovacím procesu byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98).

Ústavní stížnost však neobsahuje žádnou argumentaci, proč by příslušné závěry obecných soudů měly být z ústavněprávního hlediska vadné, stěžovatelka pouze opakuje svou námitku ohledně údajné odkládací podmínky v čl. V. příslušné smlouvy, kterou již uplatnila ve svém dovolání a se kterou se již Nejvyšší soud řádně vypořádal.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu