Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2383/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. V., zastoupeného JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Národní 15, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2005, čj. - 150, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, čj. - 184, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007, čj. - 260, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému Carrefour Česká republika, s. r. o., uložena povinnost zaslat stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu a zaplatit mu 100 000,-- Kč. Dále požadoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, čj. - 184, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn. Stěžovatel navrhl i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007, čj. - 260, jímž bylo jeho dovolání zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vylíčil průběh svého zadržení pracovníky žalovaného obchodního domu Carrefour. Uvedl, že byl dne 23. 4. 2002, v době od 15.00 do 15.25 hodin, v obchodním domě Carrefour, po fyzickém napadení bez zákonného důvodu zbaven osobní svobody a bez zdravotní a jakékoliv lidské pomoci ponechán krvácející na podlaze na očích mnoha návštěvníků obchodního domu. Tímto jednáním došlo k porušení a d (dále jen " "), neboť bylo povinností pracovníků žalovaného neprodleně předat stěžovatele policejním orgánům, což odmítli. V době, kdy byl zadržován, byla pracovníky ochranné služby žalovaného silně pošlapána jeho lidská důstojnost.

Z označeného rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že žalovanému byla uložena povinnost zaslat stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: "Vážený pane inženýre, jsme si vědomi toho, že napadení Vaší osoby naším zaměstnancem v Hradci Králové dne 23. 4. 2002 bylo protiprávní. Za toto napadení se Vám omlouváme." Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli 100 000,-- Kč a žaloba byla zamítnuta v části, jíž bylo požadováno, aby žalovaný uvedl, že si je vědom napadení v obchodním domě a následného zadržování na očích veřejnosti jako protiprávního. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že uvedeného dne v 15.00 hod. kontrolní rám reagoval zvukovým signálem na průchod stěžovatele poté, co u pokladny zaplatil. Svůj batoh poskytl k opětovné kontrole a poté, co se zvukový signál opakoval, chtěl odejít, v čemž mu bránil M. R., kterému od informační přepážky přiběhl na pomoc pracovník žalovaného J. Š., který stěžovatele napadl.

Po odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výši peněžního plnění stěžovateli tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci 30 000,-- Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele tím, že došlo k jeho fyzickému napadení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal neoprávněný zásah v pouhém zadržení stěžovatele. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal zcela důvodným požadavek stěžovatele na zaplacení 100 000,-- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy v penězích. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatel nese podíl na situaci, která vyústila v jeho fyzické napadení, protože odmítl poskytnout součinnost pracovníkovi bezpečnostní služby žalovaného poté, co detekční rám signalizoval, že je odnášeno neodmagnetizované zboží. Stěžovatel sám připustil, že pracovníka bezpečnostní služby odkázal na pokladnu, kde platil, a poté ho odstrčil, aby mohl odejít. Proto výši náhrady snížil, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele, proti měnícímu výroku odvolacího soudu, zamítl a dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, odmítl. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu o míře dotčení cti a důstojnosti stěžovatele, stejně tak i s jeho právním názorem na výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 134 odst. 2 ObčZ. Bylo zcela správně přihlédnuto i k podílu stěžovatele na průběh celého incidentu.

Dovolací soud se zabýval i výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta v části požadující, aby žalovaný v omluvě uvedl slova: "a následného zadržování na očích veřejnosti". Dospěl k závěru, že proti tomuto výroku není dovolání přípustné, neboť jím nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě by bylo dovolání přípustné pouze podle , to znamená, pokud by napadený rozsudek měl po právní stránce zásadní význam, což v dané věci nebylo.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal událost, při níž došlo v obchodním domě Carrefour k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Na tomto faktu se shodly obecné soudy i Nejvyšší soud ČR. Přesto, že mu bylo přiznáno právo na omluvu i náhrada nemajetkové újmy v penězích, vyjádřil stěžovatel nespokojenost s rozhodnutími všech tří soudů. V ústavní stížnosti ale neuvedl, v čem tyto soudy pochybily, respektive která základní práva či svobody stěžovatele porušily. Pouze zmínil porušení jeho základních práv podle a y ze strany pracovníků žalovaného a jeho bezpečnostní agentury. K porušení těchto základních práv však v žádném případě nemohlo dojít ze strany soudů a stěžovatel to ani netvrdí. Svým pojetím ústavní stížnosti tak staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance v soustavě obecných soudů, která by přezkoumávala jejich rozhodnutí a posuzovala, zda bylo porušeno jednoduché právo, tedy zda byly porušeny povinnosti, které ukládá např. či .

Nicméně Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy i Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že obecné soudy provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Se všemi námitkami stěžovatele se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení . Stejně tak i Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí o dovolání řádně odůvodnil. Ústavnímu soudu tak nezbývá než odkázat na zmíněná rozhodnutí obecných soudů a důvody v nich uvedené. V přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu