Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 586/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Evy Krásné, advokátky se sídlem Praha 6, Terronská 56, správkyně konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., se sídlem Praha 4, Durychova 101, zastoupené JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem Praha 6, Stavitelská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, č. j. -123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2005, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, s odkazem na porušení svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to v části výroku, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení. Má za to, že odvolací soud při svém rozhodování o příslušenství pohledávky vycházel z ustanovení o.z., ačkoliv se jednalo o smluvní vztah mezi podnikateli při jejich absolutních obchodech. Nesouhlasí ani s jeho názorem, že až výzvou k nápravě nedostatků vznikne klientovi banky nárok na úroky z prodlení.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výrok týkající se nákladů řízení. Má za to, že postup soudu, který při zjišťování úspěchu ve věci sečetl jistinu a úroky z jistiny do dne vyhlášení rozsudku, je v rozporu s ustanovením vyhl. č.

Stěžovatelka odvolacímu soudu také vytýká, že ve věci rozhodl v jiném složení senátu, než v jakém proběhlo předchozí jednání, které bylo po přednesení závěrečných návrhů odročeno za účelem vyhlášení rozsudku.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2004, č. j. -85, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 11. 2004, bylo žalované České spořitelně, a. s., uloženo zaplatit stěžovatelce částku 25.000.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 8. 12. 2001 do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení z částky 25.000.000,-Kč ve výši 17 % ročně za dobu od 6. 1. 1998 do 7. 12. 2001 a ve výši 9,5 % za dobu od 8. 12. 2001 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.), žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 183.250,-Kč (výrok III.) a dále jí bylo uloženo zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1.000.000,-Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že soud shledal žalobu stěžovatelky na náhradu škody, způsobené neoprávněným odepsáním žalované částky z účtu úpadce, důvodnou. Stran požadovaných úroků z prodlení vyšel ovšem soud ze skutečnosti, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením náhrady škody až ode dne následujícího po uplatnění nároku, tj. od 8. 12. 2001, a od tohoto data jí přiznal úroky, když v části požadovaných úroků za předchozí období její nárok zamítl. Stejně tak s poukazem na ustanovení obchodního zákoníku zamítl část požadovaných úroků, pokud jde o jejich výši. Výrok o nákladech řízení opřel o ustanovení

O odvoláních stěžovatelky a žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. -123, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o soudním poplatku potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že jejich výše činí 22.131,-Kč. Žalované současně uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení 20.229,-Kč. Změněný výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že při posouzení úspěšnosti účastníků bylo třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka kromě jistiny nárokovala též úrok z prodlení a tento její nárok byl částečně nedůvodný. Soud proto náhradu nákladů podle poměrně rozdělil a stěžovatelce přiznal 12 % jí vzniklých nákladů. Stejně tak rozdělil i náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 29. 8. 2007, č. j. -150, odmítl jako nepřípustné.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Česká spořitelna, a.s., Olbrachtova 1929/62, Praha 4.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že nárok stěžovatelky na příslušenství pohledávky i otázku nákladů řízení posoudil správně. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku. Pokud rozhodl v jiném složení senátu, má za to, že pro takový postup byly splněny podmínky ustanovení

Vedlejší účastník poukázal na to, že stěžovatelka se ve své stížnosti omezuje na pouhou polemiku s právním hodnocením věci. Předmětnou stížnost považuje za neurčitou a nepřezkoumatelnou, neboť v ní nejsou přesně specifikována práva, jejichž porušení by přicházela v úvahu.

Vzhledem k obsahu těchto vyjádření, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k replice.

Po seznámení se s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že vycházely z ustanovení , ačkoli se jednalo o smluvní vztah mezi podnikateli při jejich absolutních obchodech. Této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, soudy na daný případ aplikovaly příslušná ustanovení obchodního zákoníku, konkrétně a násl., upravující náhradu škody v případě porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Protože však pro lhůtu ke splnění povinnosti k náhradě škody nemá obchodní zákoník zvláštní ustanovení, vyšly z obecných ustanovení , a to z , podle kterého se posuzuje i splatnost nároku na náhradu škody. Pokud pak z provedeného dokazování dovodily, že rozhodným okamžikem, od něhož je třeba odvíjet prodlení žalované, je den 7. 12. 2001, kdy stěžovatelka uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu škody, jejich postup není v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením a ani z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout. Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva a posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tedy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ale v projednávané věci nejde.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výroky odvolacího soudu o nákladech řízení. V tomto směru musí Ústavní soud upozornit na svou stabilní judikaturu, z níž vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov.

,

,

). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím o nákladech řízení může dojít k dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 y, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov.

,

).

Podstatou této části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu, který při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení , podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci samé plný úspěch (její žaloba byla, pokud jde o část požadovaného příslušenství, zamítnuta). Proto náhradu nákladů dle ustanovení poměrně rozdělil a stěžovatelce přiznal pouze část jí vzniklých nákladů, odpovídajících rozdílu mezi jejím úspěchem a mírou úspěchu žalované. Jeho postup, pokud jde o aplikaci ustanovení , je tedy ústavně konformní. Stěžovatelka nemůže v tomto směru úspěšně argumentovat ustanovením , podle něhož se při určení sazby odměny nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva, neboť na rozhodování o náhradě nákladů řízení dopadají ustanovení a násl. V projednávané věci, kdy měla stěžovatelka úspěch jen částečný, musel tedy soud zvažovat hlediska , popř. odst. 3 , a nikoli hlediska uvedené vyhlášky, upravující paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Byť se tedy neúspěch stěžovatelky projevil toliko v části příslušenství pohledávky, z její výše kapitalizované ke dni rozhodování soudu prvního stupně částkou 22.937.500,-Kč nelze dovodit, že by stěžovatelka měla neúspěch jen v nepatrné části, a že by tedy přicházela v úvahu aplikace o přiznání plné náhrady nákladů řízení. Ústavní soud tedy nezjistil v postupu odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení pochybení, které by mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by ospravedlňovala kasaci napadeného rozsudku.

Námitku stěžovatelky, že odvolací soud při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, není Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity oprávněn přezkoumávat. Stěžovatelka v tomto směru nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srov. ustanovení ), neboť nepodala žalobu pro zmatečnost. Jde totiž o vadu řízení, která zakládá důvod zmatečnosti dle (soud byl nesprávně obsazen).

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu