Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
56792.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2350/07
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Hyským, advokátem, se sídlem Revoluční 13, 110 00 Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 69 Co 129/2007 -352, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem v řízení o změně výživného otce (stěžovatele) nezletilých dětí (Jana a Petry P. /jedná se o pseudonymy/) o zvýšení výživného oproti svému předchozímu rozsudku (rozsudek ze dne 27. března 2000, č. j. 15 Nc 3/2000 -26) za dobu od 1. září 2004 do 31. prosince 2004 v případě nezletilého Jana na částku 20.000 Kč; s účinností od 1. ledna 2005 pak rozhodl o snížení výživného na částku 7.000 Kč měsíčně. V případě nezletilé Petry rozhodl o zvýšení výživného v době od 1. září 2004 do 31. prosince 2004 na částku 17.000 Kč měsíčně, a s účinností od 1. ledna 2005 o snížení výživného na částku 5.000 Kč měsíčně. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004 do 30. listopadu 2006 pro oba nezletilé v celkové výši 289.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného stanoveného předchozím rozsudkem.
K odvolání obou rodičů nezletilých dětí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 69 Co 129/2007 -352, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení měsíčního výživného ve vztahu k oběma nezletilým dětem tak, že výživné se s účinností od 1. ledna 2005 nesnižuje. Ve výroku o dlužném výživném ve vztahu k nezletilému Janovi jej změnil tak, že nedoplatek na výživném ve výši 562.000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 31. prosince 2007. Ve výroku o dlužném výživném ve vztahu k nezletilé Petře jej změnil tak, že nedoplatek ve výši 498.000 Kč je povinen zaplatit do 31. prosince 2007. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že od doby posledního pravomocného rozhodnutí o výši výživného se změnily poměry všech účastníků (tj. otce, matky i samotných nezletilých dětí). Ohledně majetkových poměrů obou rodičů provedl odvolací soud rozsáhlé a podrobné doplňující dokazování. Jednání otce, který před rozhodnutím ve věci prodal obchodní podíl společnosti zapsané v obchodním rejstříku v Polsku, jakož i obchodní podíl společnosti MP MEDIA, s. r. o., hodnotil odvolací soud v souladu s § 96 odst. 1 zákona o rodině jako jednání, kterým se bezdůvodně vzal majetkového prospěchu. Dále bylo zjištěno, že otec prodal v roce 2006 byt v Praze za částku 980.000 Kč, že je spoluvlastníkem ideální části nemovitosti v Praze, jakož i další nemovitosti v Karlových Varech, která je pronajímaná jako ubytovna, a že na účtech disponuje finančními prostředky až do částky přesahující 2 miliony Kč. Soud neuvěřil tvrzení otce, že z pronájmu nemovitostí nemá žádné příjmy, neboť toto svoje tvrzení i přes výzvy soudů nedoložil žádnými relevantními dokumenty vztahujícími se k pronájmu. Rovněž tak nijak nevysvětlil a neprokázal pohyb vysokých částek peněžních prostředků na svých účtech. Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že otec je schopen dosahovat minimálního čistého měsíčního příjmu ve výši 150.000 Kč. Z toho pak po posouzení dalších okolností (další vyživovací povinnosti na straně otce, odůvodněné potřeby nezletilých dětí, majetkové poměry matky) dovodil vyživovací povinnost uvedenou ve výroku svého rozhodnutí. S ohledem na změnu výše vyživovací povinnosti upravil i výrok o dlužném výživném.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i porušení rodičovského práva podílet se na výchově dětí rovnoměrně (čl. 32 odst. 4 Listin y). Stěžovatel nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že je schopen dosahovat minimálního příjmu ve výši 150.000 Kč měsíčně. Toto zjištění je dle názoru stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním. Stěžovatel daňovými přiznáními doložil své skutečné majetkové poměry a pokud soud zjišťoval příjmy stěžovatele jinak (z pohybu peněz na účtu, z vlastnictví nemovitostí a možných příjmů z nich apod.), postupoval nad rámec svého oprávnění. Odvolací soud měl striktně vycházet z daňových přiznání a neposuzovat věrohodnost předložených daňových údajů. Odkazy odvolacího soudu na zcela nahodilé zůstatky na účtu nemají žádnou relevanci, neboť uvedené účty jsou stěžovatelem využívány k podnikání a s ohledem na vedení podvojného účetnictví údaje na nich neodpovídají reálným příjmům a výdajům a nelze je tedy považovat za disponibilní prostředky. Odvolací soud dále pochybil, pokud při určování majetkových poměrů stěžovatele vycházel z možnosti efektivnějšího ekonomického využití nemovitostí, které jsou ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví otce. V případě nemovitosti v Praze není otec výlučným vlastníkem a není oprávněn s nemovitostí samostatně nakládat. Nemovitost v Karlových Varech je zase předmětem nevypořádaných konkursních vztahů. Rovněž hodnocení účasti stěžovatele v obchodních společnostech je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Soudy neprovedly žádný důkaz ohledně hodnoty obchodního podílu ve společnostech a hodnocení soudu z hlediska možných dosahovaných příjmů je nesprávné. Jediná skutečnost, která byla v řízení objektivně prokázána je, že stěžovatel je jako nezaměstnaný v evidenci pracovního úřadu a jeho jediným pravidelným měsíčním příjmem je podpora v nezaměstnanosti ve výši 2.800 Kč. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud postupoval v rozporu s kogentním § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a svým postupem porušil i povinnosti stanovené v § 120 odst. 2 , § 213 odst. 2 a § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. "). Postup odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle, neboť v rozporu s § 157 o. s. ř. o. s. ř. své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Zejména není zřejmé, jak dospěl k závěru o schopnosti dosahovat minimálního příjmu ve výši 150.000 Kč. Výše výživného vycházející z této částky neodpovídá skutečným majetkovým poměrům a výdělkovým možnostem stěžovatele. Rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listin y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústav y ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listin ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z provedených důkazů, resp. je s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v extrémním rozporu. Stěžovatel sice na jedné straně tvrdí, že jeho jediným příjmem je podpora v nezaměstnanosti, avšak na druhé straně bylo evidentní, že jeho celkové majetkové poměry tvrzenému příjmu v žádném případě neodpovídají. Obecné soudy obou stupňů tak byly v řízení konfrontovány s takovou situací na straně příjmů stěžovatele z podnikání, kdy pouhé spolehnutí se na tvrzení stěžovatele o příjmech bez zohlednění celkových majetkových poměrů by skutečně mohlo vést k závěru, že jeho vyživovací povinnost ve vztahu k dětem je nepatrná.
Ústavní soud v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 244/03
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 53. str. 47), vyslovil názor, že výživné k dětem nelze určovat výhradně ani převážně na základě příjmů, které povinný dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň s tím, že je nutno přihlížet k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života.
Stěžovatel tvrdil a prokazoval dluhy a výdaje v řádu milionů Kč za současných v podstatě nulových příjmů, které mu znemožňují podílet se na výživném pro své nezletilé děti. Navržené výslechy svědků, případně vyhotovení znaleckých posudků měly existenci, výši a případně i důvod dluhů prokázat. Pokud však stěžovatel současně odmítl spolupracovat se soudy při zjišťování svých skutečných majetkových poměrů (přes výzvy soudů nikterak nedoložil svoje tvrzení ohledně příjmu z pronájmu a další skutečnosti), nemůže nyní namítat, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy si na základě dostupných podkladů udělaly jednoznačný obrázek o majetkových poměrech stěžovatele. Navíc podle § 96 zákona o rodině soud při stanovení vyživovací povinnosti zohledňuje nejen samotné majetkové poměry, ale i schopnosti a možnosti povinného. Jestliže tedy odvolací soud na základě obsáhle provedeného dokazování dospěl k závěru, že je v možnostech stěžovatele dosahovat měsíční příjem v uvedené výši, nelze proti tomu z ústavněprávního hlediska nic namítat. Za této situace se jeví jako ústavně souladné rozhodnutí soudu nezabývat se dále příjmovými a výdajovými detaily podnikání otce, ale brát v úvahu právě jeho širší majetkové poměry a celkový životní styl. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soud je jako dominus litis (pán pře), nadaný v tomto směru ústavněprávní pravomocí (čl. 90 Ústavy České republik y), oprávněn rozhodovat o směru vedení dokazování s ohledem na předmět sporu, resp. povahu věci, přičemž jeho postup musí být transparentní nejpozději z odůvodnění jeho meritorního rozhodnutí. Těmto kritériím odvolací soud dostál. Majetkovou situaci otce odvolací soud konstatoval na základě prokázaného převodu obchodních podílů, prodeje nemovitosti, vlastnictví, resp. spoluvlastnictví pronajímaných nemovitostí i pohybů na účtu. Samotné hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
Je tedy zřejmé, že argumentace otce spočívá jen v polemice s právními závěry odvolacího soudu, logicky navazujícími na závěry soudu prvého stupně, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání, resp. procesními postoji v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov.
sp. zn. II. ÚS 294/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu