Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 904/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ S. D., b/ F. Z. a c/ společnosti SYFANY, spol. s r.o., se sídlem ve Vrbicích 428, zastoupených JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, č.j. -250, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č.j. -225, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2004, č.j. -210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení České republiky (dále jen " "), základních práv a svobod (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvě"), , "ve spojitosti s" Úmluvy, a .

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným Zemědělskému družstvu Vrbice (dále jen "prvnímu žalovanému") a společnosti STAFICA, spol. s r.o. (dále jen "druhému žalovanému") domáhali, aby bylo rozhodnuto, že "se určuje, že kupní smlouva ze dne 4. 10. 1993, u které byl povolen vklad rozhodnutím Katastrálního úřadu v Břeclavi pod č.j. V1 - 3141/93 je neplatná" (dále jen "určení neplatnosti kupní smlouvy"), a zároveň aby soud vyslovil, že "budova sklepu na st.pl. 437/7 zapsaného na listu vlastnictví č. 60 pro obec a k.ú. Vrbice se převádí do podílového spoluvlastnictví žalobců tak, že společnost SYFANY, spol. s r.o. ... nabývá ideální 1/2 a manželé F. Z. ... a S. Z. ... nabývají rovněž ideální 1/2" (dále jen "rozhodnutí o převodu stavby").

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 30. 4. 1997, č.j. -129, žalobu v obou částech zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2001, č.j. -158, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (a věc vrátil k dalšímu řízení), současně však připustil zpětvzetí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy a na základě toho procesního úkonu stěžovatelů řízení v této části zastavil.

Ústavní soud nálezem ze dne 6. 4. 2004,

sp. zn.

, vyhověl návrhu stěžovatelů a Okresnímu soudu v Břeclavi uložil, aby nepokračoval v průtazích v řízení.

Okresní soud v Břeclavi poté v záhlaví uvedeným usnesením řízení "vůči" oběma žalovaným zastavil. Ohledně prvního žalovaného tak učinil na základě ustanovení a 5 , jelikož zanikl bez právního nástupnictví ke dni 21. 3. 2002, výmazem z obchodního rejstříku ( ), ve vztahu k druhému žalovanému pak vycházel z toho, že stěžovatelé podáním doručeným dne 14. 3. 2003 žalobu proti němu vzali zpět ( ); jako nepodstatné soud považoval jak okolnost, že tento účastník se zpětvzetím nesouhlasil, tak to, že stěžovatelé sdělili, že zpětvzetí žaloby "odvolávají".

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž napadeným usnesením změnil "jen tak", že se zastavuje řízení vůči prvnímu žalovanému o převod stavby (jelikož řízení o neplatnost kupní smlouvy bylo již zastaveno jeho usnesením ze dne 13. 9. 2001, č.j. -158), a dalším výrokem zrušil výrok o zastavení řízení vůči druhému žalovanému "pro jeho nadbytečnost, aniž mohl po zrušení postupovat a rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ustanovení až c) "; odvolací soud připomněl, že již z podání stěžovatelů ze dne 11. 3. 2000 "je zcela zřejmé", že proti druhému žalovanému žaloba o převod stavby podána nebyla a po pravomocném zastavení řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy usnesením ze dne 13. 9. 2001, č.j. -158, již druhý žalovaný nebyl účastníkem řízení.

O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je zamítl ( , věta před středníkem, ); dovolání pokládal za přípustné podle ustanovení a b) , dovodil však, že není důvodné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsahově blízké té, o níž již Ústavní soud rozhodl (

sp. zn.

shora), tvrdili, že soudy nedostály požadavkům kladeným , jelikož "vzhledem k dlouhodobosti vedení sporu bylo jejich vlastnické právo omezeno, a to bez náhrady". Ochrana vlastnictví podle a Dodatkového protokolu k Úmluvě jim byla upřena "jednoznačně prokazatelnými průtahy v řízení" a "nesprávným rozhodováním soudů", přičemž "nárok stěžovatelů vůči družstvu ve výši 1.878.418,- Kč se prolongacemi soudních jednání stal ve své podstatě nedobytnou pohledávkou", čímž "stěžovatelé byli de facto protiprávně zbaveni svého majetku, aniž bylo zachováno právo jej pokojně užívat".

Porušení , "ve spojitosti s" Úmluvy pak stěžovatelé dovozovali z toho, že "prvostupňový soud rozhodl o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými s tím, že na tomto určení stěžovatelé neprokázali naléhavý právní zájem... ve stejném rozhodnutí však rovněž zamítl nárok žalobců na převod předmětné nemovitosti z důvodu nedostatku pasivní legitimace ve sporu, protože druhý žalovaný nemá ke stěžovatelům žádné závazky". Stěžovatelé namítali, že ustanovení "upravující naléhavý právní zájem" stojí v rozporu s Úmluvy, jelikož "je výmluvou soudů, které s jeho pomocí odůvodňují svoje nerozhodování a vylučují žalující strany, domáhající se svých práv, a priori z přístupu k soudu". Uzavřeli, že "při projednávání věcí po dobu delší než deset let je v podstatě jedno, zda stěžovatelé mají formální přístup k soudu či nikoli", poněvadž "svých práv se soudní cestou nemohou domoci stejně, jako kdyby jim byl formálně přístup před soud odepřen".

Nepřípustný zásah do svého právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana a Úmluvy, stěžovatelé spatřovali v neodůvodněných průtazích v řízení, jakož i ve "snaze soudů ukončovat řízení z formálních důvodů, nerozhodovat meritorně a lpět na normativní interpretaci znění zákonů i právních úkonů účastníků řízení bez ohledu na skutečný stav věci, ba rozhodovat v některých případech i proti němu". Soudy "nestandardním způsobem jednání" nerespektovaly ani ; "původně jednoduchý případ se... stal ve svém konečném důsledku neřešitelným, a to zejména co se týká urovnání vztahů mezi žalobci a žalovanými".

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.

Jak bylo výše uvedeno, výsledek sporu založilo ve vztahu k žalobě o neplatnost kupní smlouvy již částečné zpětvzetí žaloby dne 13. 9. 2001 (evidentně učiněné vůči oběma žalovaným při jednání před odvolacím soudem), dále "upřesnění" žalobního petitu ohledně části žaloby o převod stavby podáním stěžovatelů ze dne 11. 3. 2003 tak, že směřuje výlučně proti prvnímu žalovanému, a konečně okolnost zániku tohoto ("zbylého") účastníka bez právního nástupce.

Procesní důsledky, jež odtud vyvodil odvolací soud, jsou mimo jakoukoli pochybnost správné, a jejich nevyhnutelnost přesvědčivě a zasvěceně vyložil i soud dovolací.

Ostatně z obsahu ústavní stížnosti se nikterak nenaznačuje, že stěžovatelé těmto (vlastním) závěrům oponují, resp. že ústavní stížnost, ačkoli formálně (označením a stížnostním petitem) směřuje proti usnesením, v nichž jsou vtěleny, proti nim směřuje také obsahově.

Jinak řečeno, stěžovatelé konkrétní důvody, proč pokládají rozhodnutí o zastavení řízení (vyvolané též vlastními procesními postupy) za nesprávné, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává.

Není-li zjevné nesprávnosti, nemůže mít rozumnou oporu ani úvaha, že by v napadených rozhodnutích mohl být zahrnut prvek libovůle, potažmo dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, a tím "upřeno" právo, jehož se domáhali. Ochrana dle č. 11 se přitom týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně (

sp. zn.

).

Jelikož dříve sporná otázka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení již nemohla být vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby ze dne 13. 9. 2001 v ústavní stížností napadených rozhodnutích jakkoli reflektována, je kritika ustanovení (jeho "rozporu s Úmluvy", resp. aplikace coby "výmluvy soudů" apod.) zcela bezcenná.

Rovněž oponenturu "snaze soudů ukončovat řízení z formálních důvodů..." (převzatou z ústavní stížnosti ve věci

sp. zn.

) stěžovatelé uplatňují pouze v obecné poloze. Jisté "ztížení možností" představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Zastavení řízení na základě procesního úkonu stěžovatelů, respektive z důvodu zániku účastníka bez právního nástupce není samozřejmě možné ztotožňovat ani s "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil.

Ani výtky z průtahů v řízení (konkrétně před soudem prvního stupně) nemohou mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti účinný vliv. I kdyby byly (znovu) Ústavním soudem konstatovány, nemohlo by to vést k stěžovateli požadovanému zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť existence těch procesně relevantních okolností, na jejichž základě byly ustaveny, by ani tím být odstraněna nemohla (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a další).

Tvrzení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny i "další ústavní principy řádného procesu", stěžovatelé nikterak nedoložili a z rozhodného kontextu - ve vztahu k těm rozhodnutím obecných soudů, jež byla (a mohla být) ústavní stížností napadena - se jejich existence nepodává.

To platí i o tom "neuralgickém bodu" uplatňování nároku stěžovatelů o převod stavby (jak uvedl dovolací soud), jež tkví ve skutečnosti zániku prvního žalovaného v průběhu řízení zjevně kritizovatelné délky, resp. jeho zániku bez právního nástupce.

Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem vydaná rozhodnutí vybočují z hranic ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu