Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2478/07

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. října 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 9. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že si v období od 8. 6. 2000 do 25. 6. 2001 nechal vystavit od již odsouzeného S. K. za úplatu 30.000,- Kč faktury na celkovou částku 1.192.700,- Kč za provedené výkopové práce, které však ve skutečnosti provedeny nebyly, a tyto náklady zahrnul jako náklady do přiznání k dani z příjmu fyzických osob, čímž neoprávněně snížil svou daňovou povinnost o částku 306.893,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného stanovení přiměřeného omezení ve smyslu § 59 odst. 2 tr. zákona spočívajícího v povinnosti dodatečně splnit podle svých sil svoji daňovou povinnost.

K odvolání stěžovatele, v němž namítal neúplné dokazování (neprovedení stěžovatelem navržených důkazů) a nesprávné hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. V ostatních částech výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.

V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval jednak v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy (výslech účetního, důkazy vedoucí ke zjištění objemu provedených výkopových prací či zjištění příjmů stěžovatele z akcií), bez nichž dle názoru stěžovatele nelze spravedlivě rozhodnout o jeho vině, a jednak v nesprávném hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů ze strany obecných soudů, se kterými stěžovatel dále v ústavní stížnosti polemizuje a o nichž se domnívá, že jsou pouhými spekulacemi a jsou "v přímém rozporu s objektivní realitou." Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález

sp. zn.

, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. Zejména podrobně se zabýval stěžovatelem namítanou otázkou pravdivosti výpovědi S. K. (str. 3 rozsudku) a způsobu vedení účetnictví stěžovatele (str. 3-4 rozsudku). Rovněž zdůvodnil, proč zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků P. a V. Č. (str. 4 rozsudku). Stejně tak soud odvolací, který se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatel v průběhu odvolacího řízení předestřel a rovněž podrobně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné provést další obhajobou navrhované důkazy (str. 4 rozsudku). Samu okolnost, že námitkám stěžovatele nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2007

Ivana Janů

předsedkyně senátu