Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 500/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VV autobusy s.r.o., se sídlem Václavské nám. 56/802, Praha 1, zastoupené Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem Horova 12, Karlovy Vary, proti rozhodnutí Ministerstva financí, sekce 09, Ústřední finanční a daňové ředitelství, Odbor 52-správy daní, ze dne 7.7.2005, č.j. -522, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení citovaného rozhodnutí Ministerstva financí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv dle a 2d.

Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7. 7. 2005, č. j. -522, bylo rozhodnuto podle ust. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tak, že se deleguje místní příslušnost ke správě všech daní stěžovatelky, s výjimkou daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí, daně dědické a daně darovací, spravovaných Finančním úřadem pro Prahu 1 na Finanční úřad v Toužimi s účinností od 1. 9. 2005.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, která však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.12.2005, č.j. -21, odmítnuta dle ust. § , a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu. Soud nad rámec toho dodal, že " k námitce žalobce o tom, že neměl možnost se k důvodům změny místní příslušnosti vyjádřit a případně navrhnout důkazy, je třeba poznamenat, že vydání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti podle ustanovení zákoan č. není završením samostatného správního (daňového) řízení, ve kterém by bylo lze uplatňovat procesní práva (mezi nimi i právo se k věci vyjádřit), ale naopak jedním z procesních rozhodnutí, která jsou vydávána v rámci daňového řízení a prostřednictvím kterých je daňové řízení realizováno." Městský soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka následně podala proti citovanému rozhodnutí městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23.5.2007, č.j. -56, dovodil, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení u správce daně ve smyslu ust. , a proto městský soud nemohl postupovat jinak, než pro nepřípustnost správní žalobu ve shodě s ust. odmítnout. Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku mj. uvedl, že účelem institutu delegace místní příslušnosti ke správě daně je umožnit správním orgánům změnu obecně stanovené místní příslušnosti správce daně tehdy, pokud k takovému postupu shledají opodstatněný důvod. Tímto rozhodnutím se v žádném případě nerozhoduje o daňové povinnosti daňového subjektu, rovněž nejde o rozhodnutí, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti tohoto subjektu ve sféře hmotného práva, či rozhodnutí, kterým se končí daňové řízení. Stěžovatelka nemůže být takovýmto rozhodnutím zkrácena na svých právech, protože se o žádných jejích právech nerozhoduje. Jedná se toliko o úkon, který nemá pro svého adresáta samostatný právní význam, pouze se jím upravují procesní podmínky pro realizaci daňového řízení, konkrétně otázka, který z finančních úřadů povede do budoucna daňová řízení týkající se delegovaných daní. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že delegace místní příslušnosti ke správě daně dle ust. zákona o správě daní a poplatků, byť pro ni citovaný zákon stanoví formu rozhodnutí, není rozhodnutím správního orgánu v materiálním smyslu, tedy rozhodnutím dle ust. , neboť takové rozhodnutí samo o sobě nezasahuje do právní sféry jeho adresáta. Je tedy třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení u správce daně ve smyslu ust. Ostatně tomu odpovídá i skutečnost, že nepřipouští proti tomuto rozhodnutí žádný opravný prostředek."

II.

1) Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatelky směřující do citovaného rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo rozhodnuto podle ust. , o správě daní a poplatků, o delegaci místní příslušnosti ke správě daně. Konkrétně stěžovatelka namítá, že v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně, byly porušeny zásady daňového řízení, konkrétně zásada projednací definovaná v ust. zákona o správě daní a poplatků; to proto, že ji měl správní orgán informovat, že zahájil řízení o změně místní příslušnosti ke správě daně podle ust. citovaného zákona a měl ji seznámit s důvody, které podle citovaného ustanovení považuje za opodstatněné pro případnou delegaci místní příslušnosti. Ostatně důvody, které správní orgán vedly k vydání rozhodnutí, jí nejsou dodnes známy, neboť rozhodnutí nebylo v souladu s ust. zákona o správě daní a poplatků ani odůvodněno. Postup Finančního úřadu v Toužimi považuje stěžovatelka za šikanózní zneužití pravomocí správce daně a uvádí, že se nejedná o první případ nezákonného postupu tohoto finančního úřadu. S ohledem na výše uvedené nelze prý v jednání správního orgánu spatřovat jen porušení zákona o správě daní a poplatků, ale rovněž i a 2d (dále jen ""), neboť ze strany správního orgánu došlo k porušení "stanoveného postupu" upraveného v ust. zákona o správě daní a poplatků

2) Ústavní soud konstatuje, že místní příslušnost správce daně je upravena ustanovením a v případě právnické osoby se zásadně řídí místem jejího sídla v České republice. Ustanovení však současně umožňuje, aby na návrh daňového subjektu nebo z podnětu správce daně, správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegoval místní příslušnost ke správě daně na jiného, pokud shledá důvody takového návrhu opodstatněnými. S ohledem na dikci zákona ("může správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegovat") třeba míti za to, že je na vlastní úvaze správce daně vyššího stupně, zda místní příslušnost deleguje. Jediným omezujícím předpokladem je, že jde o postup opodstatněný. Rozhodnutí o tom, zda tomu tak je, spadá proto výhradně do rozhodovací sféry příslušného správce daně. Toto rozhodnutí nemusí být podle odůvodněno a není proti němu přípustný opravný prostředek.

Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky poukazuje na to, že se obdobnou věcí ve své judikatuře již opakovaně zabýval, a to ve věci

sp. zn.

. Rovněž v uvedeném případě stěžovatel brojil proti rozhodnutí ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti podle ust. , o správě daní a poplatků, a rovněž namítal, že se neměl možnost ve věci vyjádřit a že nebyly v rozhodnutí uvedeny důvody delegace. Ústavní soud však v citovaném rozhodnutí poukázal na neexistenci ústavněprávní roviny rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti podle ust. , o správě daní a poplatků (včetně postupu předcházejícího jeho vydání) Ministerstva financí, když mj. konstatoval, že "napadené rozhodnutí je pouhým rozhodnutím, jímž se upravuje vedení správního řízení (srov. Kindl a kol.: , 1. vydání, 2002, str. 61) a zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Nemůže tak být na újmu práv účastníka řízení, který nadále má možnost svá práva v celém probíhajícím daňovém řízení chránit. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele." Následně ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Obdobně argumentoval Ústavní soud i v usnesení

sp. zn.

ze dne 18.4.2007 a v usnesení

sp. zn.

ze dne 24.6.2003 .

Ústavní soud neshledává žádného důvodu odchýlit se od své dosavadní, shora citované judikatury. Proto - s ohledem na neexistenci ústavně právní roviny dané věci, která se projevuje v nezpůsobilosti zásahu napadeného rozhodnutí (včetně postupu jemu předcházejícího) do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky - dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Lze ještě dodat - jak uvedl Nejvyšší správní soud v dané věci, tj. v rozsudku ze dne 23.5.2007, č.j. -56 -že pokud bude mít stěžovatelka za to, že byla tímto úkonem zkrácena na svých právech tak, že to mělo za následek nezákonné stanovení její konkrétní daňové povinnosti, má vždy možnost uplatnit tuto námitku v žalobě proti meritornímu rozhodnutí správce daně.

III.

Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle dst. 2 písm. a) odmítl.

Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní přiznal nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, odkazuje Ústavní soud na ust. . Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (ust. ). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu ust. není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, k takovémuto postupu důvody neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2007

Vojen Güttler

předseda senátu