Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 694/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. J. K., advokáta, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2007, č.j. -246, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 11. 2006, č.j. -231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " ") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v a 4 České republiky (dále jen " ") a a 3, , , , a 3, a základních práv a svobod (dále jen " ").

Soud prvního stupně při rozhodování o nároku obhájce (obviněného R. P.) na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2, 3 tr. řádu stěžovateli nepřiznal odměnu a náhrady za úkony (ohlášené v podání ze dne 24.4.2006, doručeném soudu dne 3. 5. 2006), jež stěžovatel spojoval s návrhem podle § 33 odst. 2, 3 tr. řádu o přiznání bezplatné obhajoby. Argumentoval tím, že tento procesní úkon byl učiněn až po skončení trestního stíhání (po právní moci rozhodnutí ve věci obviněného, jež nastala již 12. 4. 2006), a není ani úkonem, k němuž by ustanovený obhájce byl i poté - ve smyslu § 41 odst. 5 tr. řádu - oprávněn.

Stížnostní soud rovněž napadeným usnesením stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu) zamítl. Přisvědčil soudu prvního stupně, že po skončení trestního stíhání mohl stěžovatel (z postavení obhájce) podat dovolání, žádost o milost a o odklad výkonu trestu, nikoli však návrh podle § 33 odst. 2, 3 tr. řádu, pročež mu odměna a náhrady za tento úkon právní služby již nepřísluší.

Nepřiznání odměny a náhrad založilo porušení shora označených základních práv podle stěžovatele proto, že se odvíjejí od návštěvy ve věznici Kynšperk, již si odsouzený vyžádal pro potřeby zamýšleného dalšího opravného prostředku (dovolání); podání návrhu podle § 33 odst. 2, 3 tr. řádu bylo jejím výsledkem proto, že dovolání bylo shledáno neúčelným. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť měla-li by být odměna obhájci přiznána jen tehdy, pokud je dovolání skutečně podáno, "mohlo by to vést k přílišné opatrnosti, zda odsouzeného navštívit" na straně jedné a k "nemístné snaze i v nedostatečně odůvodněných případech podávat dovolání" na straně druhé. Stěžovatel je proto názoru, že pokud měl soud pochybnosti, zda učinil návštěvu odsouzeného na jeho žádost a za účelem podání dovolání, mohl jej vyzvat k doložení této skutečnosti, anebo si ji ověřit u odsouzeného.

Podstatou ústavní stížnosti je tedy spor o výklad ustanovení § 151 odst. 2, 3 tr. řádu ku § 41 odst. 5, resp. § 33 odst. 2 téhož předpisu. V podrobnostech jde o to, zda odměna a náhrady obhajoby přísluší obhájci po skončení trestního stíhání též za ty úkony právní služby, jež nelze přímo podřadit pod procesní úkony, k nimž je obhájce i tehdy povolán, resp. zda je takovým úkonem porada s klientem, jež vyústění ve smyslu uskutečnění procesních úkonů podle § 41 odst. 5 tr. řádu neměla.

Je zjevné, že stěžovatel především nesouhlasí s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudím řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

V rovině ústavněprávní - v rozhodném kontextu - je přiléhavé především poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání ( ), a tím ve své podstatě i podnikání samotné ( ). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku , na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu ( ve znění ). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká písm. d) intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do u zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).

Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze již proto, že jemu nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a stěžovatel ani netvrdí, že představují očividné vybočení ze standardů ustáleného výkladu a tím i rozhodnutí nepředvídatelné, resp. "svévolné". Stěžovateli byla přiznána odměna a náhrady v celkové výši 19.839,- Kč za deset úkonů právní služby (po 1.080,- Kč), zatímco stěžovatel učinil sporným odměnu a náhrady spojené s úkonem právní služby jediným.

Ani "jistý rozpor", který stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje v tom, že soud prvního stupně jeho návrhu podle § 33 odst. 2 tr. řádu (z větší části) vyhověl, avšak současně mu odepřel nárok na odměnu a náhrady za tentýž úkon (zde právní služby), zde Ústavní soud neshledává. Problém, o který jde, je založen jinde; nárok na odměnu a náhrady za procesní úkony po skončení trestního stíhání není jakkoliv spjat s jejich úspěchem (potencionálním či faktickým), nýbrž s typovým hodnocením reálné potřebnosti takových úkonů (jež nalézá v platném právu výraz ve výčtu podaném ustanovením § 41 odst. 5 tr. řádu).

Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci tedy splněny nejsou.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu