Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1490/07

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem 100 00 Praha 10, U Hranic 3221/16, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci - Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR v trestní věci stěžovatele, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel ve své ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu obecných soudů v jeho trestní věci uvádí, že usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 13. 9. 2006 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. , jímž byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasné dovolání, v jehož části I. uvedl, že je bez zaměstnání a nemá dostatečné prostředky, aby si opatřil obhájce a požádal proto soud, aby mu pro účely projednání tohoto dovolání ustanovil obhájce ex offo. Obvodní soud mu svým sdělením ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. oznámil, že mu obhájce neustanoví, neboť pro to nejsou splněny předpoklady dané ust. § 36 odst. 2 tr. řádu, a Nejvyšší soud mu pak vyrozuměním ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. oznámil, že jeho dovolání neprojedná, neboť nebylo podáno prostřednictvím obhájce. Za této situace, kdy o žádosti stěžovatele o ustanovení obhájce nebylo rozhodnuto procesně korektní formou usnesení, proti němuž je přípustná stížnost ( tr. ř.), podal stěžovatel dne 25. 3. 2007 stížnost na průtahy v řízení ve smyslu ust. Tuto stížnost vyhodnotila místopředsedkyně obvodního soudu jako nedůvodnou, což stěžovateli oznámila přípisem ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. . Stěžovatel proto podal dne 23. 4. 2007 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ust. a tento jeho návrh byl Městským soudem v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. zamítnut, když se jmenovaný soud ztotožnil s argumentací obvodního soudu. S odvoláním na , , d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (podáním ze dne 30. 8. 2007 doplněno o ve spojení s a 3 a a 4 a a 2y, jakož i y ČR) pak dále stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti popsanému postupu obecných soudů. Obvodnímu soudu vytýká, že postupoval ústavně nekonformním způsobem, když ust. a tr. ř. vyložil izolovaně, bez přihlédnutí k tr. ř., přičemž mu bylo známo, že stěžovatel je bez zaměstnání a měl-li by za to, že k prokázání poměrů stěžovatele jsou potřebné další podklady, měl si je vyžádat. Namísto toho jeho žádost neformálním přípisem zamítl a postoupil spis Nejvyššímu soudu, který uvedená pochybení nenapravil a dovolání bez projednání odložil. Nesprávně podle stěžovatele postupovala i místopředsedkyně obvodního soudu a městský soud, když nepřisvědčili stěžovatelově ústavněprávní argumentaci a místo toho dovodili, že ve věci nejsou dány důvody nutné obhajoby a že stěžovatel nadto podal svou žádost pozdě, aniž by však specifikovali, kdy tak měl učinit, aby jeho návrh byl včasný. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nepochybil, když pojal nedostatek zastoupení při podání dovolání jako vadu svého podání (jež podle něj bylo jinak způsobilé bez jakýchkoliv změn projednání dovolacím soudem) a o její odstranění, které nebylo v jeho moci, požádal obvodní soud. O jeho žádosti však nebylo do dnešního dne procesně rozhodnuto a proto dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k trvajícímu porušování jeho základních práv na přístup k soudu, na obhajobu a na právní pomoc a zákaz diskriminace a domáhá se vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že postupem jmenovaných soudů byla porušena uvedená základní práva a těmto soudům se proto přikazuje, aby v porušování základních práv stěžovatele nepokračovaly.

Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem k ní připojených příloh - písemností adresovaných soudy stěžovateli shora zmiňovaných, obsahem rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 10. 5. 2007 a dovolání stěžovatele ze dne 9. 12. 2006 - z nichž zjistil, že stěžovatelem popsaný postup obecných soudů ve věci jeho žádosti o ustanovení obhájce odpovídá skutečnosti - posoudil ústavní stížnost, vázán jejím petitem, jako neopodstatněnou.

Je třeba předeslat, že pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud zabýval již v nálezu

sp. zn.

(ÚS, sv. 4, s. 243), v němž mimo jiné uvedl, že pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."

V dané věci je jádrem sporu nevyhovění žádosti stěžovatele o ustanovení obhájce - jak upřesňuje v ústavní stížnosti podle § 33 odst. 2 tr. ř.- v jeho trestní věci, kteroužto žádost podával proto, aby vyhověl podmínce stanovené v ust. § 265d odst. 2 tr. ř. pro řádné podání dovolání prostřednictvím obhájce. K porušení shora označených základních práv dle stěžovatele došlo v jeho trestní věci především tím, že nebylo o uvedené žádosti soudem I. stupně procesně rozhodnuto. Při posuzování této ústavní stížnosti, výslovně směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, čemuž odpovídá i navrhovaný petit, bylo však třeba brát v úvahu, že v daném případě o návrhu stěžovatele podaném podle , usilujícím v podstatě o totéž, tj. o vydání rozhodnutí o této žádosti, bylo rozhodnuto soudem a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. . Toto rozhodnutí však stěžovatel nenapadá a nedomáhá se jeho zrušení. Ústavní soud, který je povinen postupovat stanoveným postupem (, 2y ČR) nemůže uvedenou skutečnost, že o návrhu stěžovatele usilujícího o ustanovení obhájce vydal obecný soud rozhodnutí, jež stěžovatel nenapadl, pominout. Případným vyhověním jeho ústavní stížnosti by tak totiž toto rozhodnutí, řešící daný problém, zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s právní jistotou (obdobně rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

) a vyvolávalo by nejistotu v případném dalším postupu stěžovatele při uplatňování jeho práv.

Třeba také dodat, že ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci nemůže být napravován stav, kdy nebylo včas využito možností ochrany práv daných zákonem, včetně , o Ústavním soudu, tedy v daném případě včasného podání ústavní stížnosti proti vyrozumění Nejvyššího soudu ČR o neprojednání dovolání stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu