Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2160/07

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti TRAMAZ a.s., se sídlem Praha 5, Kartouzská 4, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007, č.j. -126, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2005, č.j. -100, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2003, č.j. -79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušeno její základní právo na soudní ochranu dle , y ČR popř. ve vztahu k y ČR, dále právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle , odst. 3 a d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále namítá i porušení přirozeného práva z hlediska nemravnosti jednání vedlejší účastnice, v jehož důsledku mělo být zasaženo i do jejího vlastnického práva.

Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení ve výroku specifikované částky s příslušenstvím. Dále zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnice v postavení žalované. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatelka dále podala dovolání, které ovšem bylo Nejvyšším soudem ČR posouzeno jako nepřípustné a odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu uplatňuje svůj pohled na posuzovaný spor, opakuje argumenty, se kterými se již vypořádaly obecné soudy, s tvrzením, že závěry soudů jsou nesprávné. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc rozhodly obecné soudy, rozebírá svůj odlišný názor, avšak nepředkládá nic, co by zpochybňovalo zákonnost, natož pak ústavnost, napadených rozhodnutí.

Ve vztahu k neprovedeným důkazům, na něž stěžovatelka upozorňuje, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu týkající se "opomenutých" důkazů. Stěžejním kritériem pro posouzení zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení je existence odůvodnění postupu soudu, který nemá povinnost provádět všechny důkazy navržené účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že soud I. i II. stupně se s důkazními návrhy stěžovatelky ve svém rozhodnutí vypořádal, nemá ani v tomto ohledu Ústavní soud k napadeným rozhodnutím co dodat.

Stěžovatelka uzavírá, že odůvodnění dle jejího názoru není dostačující a že v rozhodnutích soudů je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem a navazujícím právním posouzením, když celkově považuje tato rozhodnutí za vybočující z běžných pravidle rozhodování, nespravedlivá, odporující dobrým mravům a poctivému obchodnímu styku. Dále stěžovatelka uvádí jako pochybení soudů i nepřiměřenou délku sporu. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka pouze prezentuje svůj názor na věc, aniž by blíže odůvodňovala, v čem měly spočívat zásahy do vyjmenovaných základních práv. Tak je tomu i s namítanou nepřiměřenou délkou sporu, kterou stěžovatelka konstatuje ve dvou větách, aniž by uváděla, čím byla způsobena, či jestliže nastaly průtahy v řízení, zda se proti nim bránila.

Celá ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek proti rozhodnutím obecných soudů, přičemž proti rozhodnutí soudu Nejvyššího neobsahuje žádné konkrétní námitky. Ústavní soud však připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a přezkum jejich rozhodnutí z hlediska obecné zákonnosti mu nepřísluší a příslušet nemůže. Jestliže tedy stěžovatelka neformulovala žádné námitky, které by zpochybňovaly ústavnost napadených rozhodnutí, rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem odůvodněna a ústavní stížnost je pouze opakovanou polemikou s tímto odůvodněním, když použité argumenty byly uplatněny již v předchozím řízení, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2007

Miloslav Výborný