Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 531/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem Jihlava, Farní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2006 č. j. -68 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. února 2005 č. j. -38, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a V. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušují její právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a k porušení jejího práva "na ochranu" podle a y.

K průběhu pravomocně skončeného řízení v projednávané věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou domáhala po žalovaném V. Š. výživného rozvedené manželky ve výši 5 000,- Kč měsíčně s účinností od podání žaloby, neboť podle jejího názoru byly v dané situaci splněny podmínky pro jeho přiznání ve smyslu ustanovení , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že při svém rozhodování pochybily, pokud se při právním posouzení otázky závažné újmy omezily jen na zjišťování této újmy v majetkové sféře a nikoliv ve sféře osobní, neboť rozvodem manželství stěžovatelka ztratila možnost podpory, ochrany a pomoci, které se jí za trvání manželství ze strany vedlejšího účastníka dostávalo. Za této situace se dostala stěžovatelka do takové osobní situace, kterou lze podle jejího názoru podřadit pod pojem závažné újmy ve smyslu ustanovení § 93 zákona o rodině.

II.

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 22. 2. 2005 č. j. -38 v řízení o výživné rozvedené manželky rozhodl tak, že zamítl žalobu stěžovatelky (v dřívějším řízení žalobkyně), aby žalovanému V. Š. byla uložena povinnost přispívat na výživu stěžovatelky ve výši 5 000,- Kč měsíčně s účinností od 26. 5. 2004 do 30. 4. 2007 (výrok I.). Pod bodem II. výroku rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil a z provedených důkazů vzal za prokázané, že účastníci nemají dosud vypořádané společné jmění manželů. Z rozvodového spisu účastníků vedeného pod sp. zn. soud prvního stupně zjistil, že příčinou rozpadu jejich manželství byla bezdětnost manželství a známost žalovaného s jinou ženou. I když návrh na rozvod manželství podal žalovaný, stěžovatelka se k němu připojila, byť z jiného důvodu.

V rámci důkazního řízení si prvostupňový soud vyžádal zprávy zaměstnavatelů účastníků s údaji o jejich průměrných mzdách, přičemž stěžovatelka doložila rozhodnutí OSSZ z roku 1999, jímž bylo rozhodnuto, že má změněnou pracovní schopnost, v jejímž důsledku má omezenou možnost pracovního uplatnění. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůraznil, že rozvodem manželství zanikají všechny dosud existující osobní a právní vztahy. Prakticky to znamená, že se oba dřívější partneři musí postarat sami o sebe, a to ve všech sférách života, tedy nejen materiální.

Jak zjistil soud prvního stupně, stěžovatelka dosahuje výdělku odpovídajícího republikovému průměru, i když je delší dobu v pracovní neschopnosti. Nelze proto podle názoru soudu prvního stupně zjednodušeně dospět k závěru, že se stěžovatelka není sama schopna živit. I další zjištěné osobní poměry stěžovatelky nesvědčí pro možnost vyhovění návrhu, neboť i po rozvodu stěžovatelka výhradně sama užívá byt s veškerým zařízením, který za dobu trvání manželství zařídili a užívali společně s žalovaným, a to přesto, že byt i dům je ve vlastnictví žalovaného. Rovněž náklady spojené s užíváním bytu stěžovatelkou hradí žalovaný, což jí bezesporu usnadňuje snášet nepříznivý dopad rozvodu manželství po stránce materiální. Zdravotní obtíže stěžovatelky i náklady s tím spojené pak soud prvního stupně nepovažoval za závažnou újmu ve smyslu ustanovení § 93 zákona o rodině také proto, že stěžovatelka vážnými zdravotními obtížemi trpí již od počátku manželství. Jestliže po rozvodu manželství se musí stěžovatelka sama vyrovnávat se všemi životními obtížemi a problémy, neboť s pomocí bývalého manžela již nemůže počítat, nejde o problémy nijak nové, které by vyvstaly v důsledku rozvodu manželství, ale o opakující se situace, které nyní musí řešit či zvládat sama.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2006 č. j. -68 ve výroku pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud doplnil dokazování především rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Jihlavě z roku 2005 o přiznání částečné invalidity stěžovatelky, jejím novým platovým výměrem a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení o přiznání částečného invalidního důchodu, jakož i dohodou o vypořádání společného jmění účastníků a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné.

Jestliže hrubý měsíční příjem stěžovatelky činí při polovičním pracovním úvazku částku cca 7 300,- Kč a současně pobírá měsíčně částečný invalidní důchod ve výši asi 5 200,- Kč, pak při vědomí toho, že žalovaný vyplatil stěžovatelce na vyrovnání podílu účastníků částku 700 000,- Kč, nemohl se ani odvolací soud ztotožnit s názorem stěžovatelky o nutnosti přiznání výživného rozvedené manželky z důvodu závažné újmy způsobené rozvodem.

I když se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neztotožnil se již s jeho právním posouzením věci, pokud jde o splnění podmínek pro přiznání nároku na výživné podle ustanovení § 93 zákona o rodině. Odvolací soud zdůraznil, že podmínkou úspěšného uplatnění nároku na výživné bývalému partnerovi je závěr o tom, že rozvedený manžel se porušením manželských povinností převážně nepodílel na rozvratu manželství a že mu rozvodem byla způsobena závažná újma. Žádným v úvahu přicházejícím výkladem však podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit závěr, že by "postavení rozvedeného manžela, schopného si zajistit výživu vlastním přičiněním, bylo odlišné od postavení rozvedeného manžela, který tuto schopnost postrádá".

Odvolací soud zdůraznil, že u stěžovatelky v důsledku rozvodu nedošlo ke snížení životní úrovně, jak tvrdí, neboť z vyplaceného podílu na vypořádání společného jmění manželů si může stěžovatelka pořídit vlastní bydlení a současně výše jejích měsíčních příjmů postačuje na uspokojování odpovídajících životních potřeb.

Ve vztahu ke zdravotním problémům stěžovatelky rovněž nedošlo k jejich zhoršení (mimo psychických potíží) oproti stavu před rozvodem manželství, přičemž psychické potíže stěžovatelce, jak sama připustila, žádné zvýšené náklady nepřinášejí. Ze všech výše uvedených důvodů ani odvolací soud nedospěl k závěru (shodně jako soud prvního stupně), že by stěžovatelce vznikla závažná újma (§ 93 odst. 1 zákona o rodině) související s rozvodem manželství. Proto není dána základní podmínka pro úspěšné uplatnění nároku na výživné rozvedené manželky a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů prezentovanými v napadených rozhodnutích, přičemž z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti je zjevné, že v zásadě opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, což znamená, že stěžovatelka Ústavní soud staví do pozice další soudní instance v systému obecného soudnictví České republiky. Takové postavení Ústavnímu soudu, jak již mnohokrát dal najevo ve svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud by oprávněně mohl zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že jejich rozhodnutím, resp. řízením jemu předcházejícím bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv a svobod jeho účastníků. Takový zásah však Ústavní soud nezjistil.

Stěžovatelka oběma obecným soudům vytýká, že ji svým postupem zbavily práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu y a ve vztahu k y.

Namítaný článek 90 y stanoví, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Ani v tomto případě Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy odmítly zákonem stanoveným postupem zabývat jejím návrhem, resp. že by o jejím návrhu nebylo v řádném procesu rozhodnuto. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka a neztotožnily se s jeho právním názorem, není a nemůže být porušením základních práv a svobod, pokud ovšem obecné soudy při svém rozhodování dodržely procesní postupy stanovené procesním předpisem.

Za stěžejní lze v ústavní stížnosti spatřovat námitku nesprávného výkladu a aplikace konkrétních ustanovení zákona o rodině; v této skutečnosti spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces.

Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu by výklad a aplikace tzv. jednoduchého práva byla protiústavní v případě, pokud by nepřípustným způsobem postihovala některé ze základních práv a svobod, případně by pomíjela jiný možný výklad, který by byl ústavně konformní, resp. by se jednalo o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardu výkladu, jež je v soudní praxi respektován.

K takovému porušení však ze strany obou obecných soudů nedošlo. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly pojem "závažná újma" velmi úzce, pokud možné dopady na životní podmínky směřovaly výhradně do oblasti materiální. Ústavní soud souhlasí s právním názorem obecných soudů v tom, že podle ustanovení § 93 odst. 1 zákona o rodině je nutné splnit obě zde stanovené zákonné podmínky pro přiznání výživného kumulativně.

Právní názor vyjádřený oběma obecnými soudy nijak nevybočuje jak z právní teorie, tak i z dosavadní praxe obecných soudů při rozhodování v této otázce a nelze proto tvrdit, že by byl protiústavní.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu