Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 919/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. -126, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2004, č.j. -100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) došlo k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, "protože případ nebyl posouzen spravedlivě".

Ve stěžovatelově věci o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od listopadu 2000 do června 2001 obecné soudy rozhodovaly opakovaně. Pro právní posouzení věci se stal klíčovým rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, č.j. -64, jímž byla zrušena rozhodnutí předchozí, v němž dovolací soud vyslovil právní názor (žalobci nepříznivý), že "poškozenému ... přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení až c) náhrada za ztrátu na výdělku ( ) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru", tj. že - naopak - není rozhodné následné snížení (příp. ztráta) příjmů poškozeného, vyvolaná okolnostmi, jež ve snížení jeho pracovního potenciálu nemají kauzální původ (kupříkladu "situací na trhu práce"). Na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V dovolání stěžovatel namítal, že o jeho nároku (za období od října 1988 do konce roku 1994) bylo (naopak) pozitivně rozhodnuto Okresním soudem v Trutnově rozsudkem ze dne 28. 3. 1995, č.j. -89, a jestliže žalovaný podle něj plnil, došlo "konkludentně k dohodě o tom, že renta bude vyplácena ve výši, jak stanovil soud", a tato dohoda podle jeho názoru "nemůže být měněna". Nejvyšší soud dovolání odmítl, když neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam ( ); o nároku stěžovatele nebylo rozhodnuto (zmíněný rozsudek Okresního soudu v Trutnově se vztahuje k jinému, předešlému, období), nemůže jít o dohodu o sporných nárocích podle (již proto, že zde není písemnosti) a dohoda podle není právním titulem, z něhož by mohl "vzniknout nárok na požadované plnění".

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28. 3. 1995, č.j. -81, sice vskutku "rozhodl o konkrétní dlužné částce za období říjen 1988-1994", avšak "jako předběžnou otázku velmi důkladně a pečlivě zjišťoval, zda nárok stěžovatele na doplatek vůbec existuje a konstatoval, že nárok byl prokázán, a ve vlastním výroku pak fakticky dopočetl konkrétní dlužnou částku". Odpovídající "zjištění" považuje stěžovatel za "závazné i pro další řízení, pokud účastníky tohoto dalšího řízení jsou totožní účastníci a předmětem dalšího sporu je pouze výše plnění"; přijmout opačný názor by znamenalo "popření pravomocného soudního rozhodnutí", které "oba účastníci respektovali a žalovaný po dobu cca 6 roků také plnil".

Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní (což stěžovatel ani netvrdí), nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K tomu stěžovatel směřuje, poukazuje-li na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.

I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Ústavní soud však nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný. Předchozí řízení (a jeho výsledek) ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. nevytváří ani věcnou ani procesní překážku pro samostatné (na něm nezávislé) řízení o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, jestliže je vztažena k jinému časovému období. Neplatí ani, že předchozí rozhodnutí o plnění může představovat i rozhodnutí o základu nároku na plnění jiné. Pro danou věc bylo podstatné, že o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za žalobou vymezené období nebylo rozhodnuto soudem a že zde nebylo ani dohody o sporných nárocích podle ; pak musel být uplatněný nárok posuzován jen z hlediska jeho zákonných předpokladů, zakotvených v ustanoveních a násl. , což se v řízení před obecnými soudy také fakticky stalo.

Je tedy zjevné, že požadavky, kladené na "spravedlivý proces", jak byly shora vyloženy (přičemž jiná ústavněprávní argumentace stěžovateli k dispozici zjevně není), obecné soudy respektovaly.

Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu