Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1442/07

Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Petra Rezka 4, proti výzvě soudního exekutora JUDr. Milana Usnula ze dne 24. 10. 2006, čj. 098EX 150/06, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným elektronicky bez zaručeného podpisu dne 6. 6. 2007 doplněným včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ] k poštovní přepravě předaným originálem se Ing. I. K. (dále též "stěžovatelka") domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedenou výzvu soudního exekutora a "zakázal exekutorovi zasahovat do mých práv a svobod na základě nepravomocného usnesení o nařízení exekuce".

II.

Z napadené výzvy Ústavní soud zjistil - ve stručnosti řečeno - , že stěžovatelka jí byla pod bodem 1. vyzvána jako povinná k zaplacení pohledávky v celkové výši 25 790,50 Kč s příslušenstvím na účet exekutorského úřadu do 3 dnů od doručení výzvy, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 2006, čj. -15, o nařízení exekuce ke splnění povinnosti podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2003, čj. -280. V bodě 2. výzvy pak byla vyzvána k bezodkladnému písemnému sdělení, zda pobírá mzdu, od koho, v jaké výši apod.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Ústavní stížnost podala z toho důvodu, že proti napadenému usnesení exekutora není přípustný řádný opravný prostředek, ačkoliv jde o faktický a vážný zásah do základních práv a svobod garantovaných zejména , a d (dále jen "").

Stěžovatelka dále uvedla, že proti usnesení soudu o nařízení exekuce podala odvolání, neboť měla za to, že výkon rozhodnutí neměl být nařízen, případně měl být odložen, protože proti pravomocnému rozsudku ve věci, který považovala za nezákonný, podala dovolání. Vyjádřila názor, že do právní moci usnesení o nařízení exekuce nebyl soudní exekutor oprávněn provádět úkony a vydávat opatření.

IV.

Stěžovatelka své tvrzení o porušení článků 7 odst. 1, 10 a 11y nepodložila jakoukoliv ústavněprávní argumentací. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejích náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelkou spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatelky nedostála. Vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení za daných okolností nepovažoval však Ústavní soud za potřebné.

Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud je však toho názoru, že právo na spravedlivý proces (jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v civilních věcech zakotvené v y, resp. Úmluvy) by bylo iluzorní, pokud by zákon umožňoval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany (kterou v daném případě stěžovatelka nepochybně není). Jinak řečeno, na výkon rozhodnutí musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy, resp. a násl.y (z judikatury Evropského soudu pro lidská práva srov. např. rozsudek ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, 1997, , stížnost č. 18357/91; http://cmiskp.echr.coe.int).

Před tím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda napadená výzva soudního exekutora může být schopným předmětem řízení o ústavní stížnosti, tj. zda ji lze ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y, resp. ustanovení , považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, který by byl schopen porušení některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 4, str. 243).

Ústavní soud především zdůrazňuje, že část 1. výzvy nutno posoudit jako výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou stěžovatelce ukládá exekuční titul, s jejímž nesplněním nejsou spojeny jakékoliv zákonem předvídané sankce. Nejedná se tudíž o žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, opatření ani jiný zásah, schopný porušení některého ze základních práv či svobod. V této části je proto ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ ]. Část 2. výzvy je výzvou k prohlášení majetku povinného ve smyslu ustanovení , exekuční řád, jejíž nedodržení může být sankcionováno pořádkovou pokutou podle Ústavní soud je toho názoru, že v této části se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, nicméně takové, jež za daných okolností nebylo jakkoliv schopno zasáhnout některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Ohledně této části výzvy lze tudíž uzavřít, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Z výše uvedeného dále vyplývá, že předmětnou výzvou nedošlo a nemohlo dojít ani k jakémukoliv porušení článku 7 odst. 1y, zaručujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a článku 10y, zaručujícího základní právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména, soukromého a rodinného života.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout zčásti podle ust. a zčásti podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. září 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu