Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2324/07

Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 9, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2007, č. j. -252, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2006, č. j. -233 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 12. 2005, č. j. -187, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včasnou ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno její určovací žalobě, jíž se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, které byly podle jejího tvrzení neplatně převedeny v roce 1963 darovací smlouvou na stát osobami, vůči nimž měla postavení dědice. Stěžovatelka tvrdila, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví, garantované d (dále "") a porušeno mělo být i právo "garantované " y.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti za podstatu věci označila otázky, zda je vlastnictví nedotknutelné a vlastnické právo nepromlčitelné, a nelze je pozbýt jinak, než řádným vyvlastněním, a zda lze považovat za řádný proces, v němž dovolací soud potvrdí výroky soudů prvního a druhého stupně, ale učiní tak na základě aplikace jiných právních předpisů a jiné judikatury než byly ty, vůči nimž směřovala stěžovatelčina argumentace obsažená v dovolání. Odvolací soud se otázkou neplatnosti smlouvy vůbec nezabýval (jen nesprávně konstatoval, že nalézací soud důvody neplatnosti neshledal), avšak dovolací soud následně stěžovatelce fakticky vytknul, že otázku neplatnosti nenastolila v dovolání. Stěžovatelka dále uvedla, že předmětná darovací smlouva z roku 1963 je absolutně neplatná, avšak důvody neplatnosti nezakládají žádný z restitučních titulů dle a nesouhlasila s tím, jak dovolací soud zúžil možnost podání určovací žaloby a zavedl časové ohraničení možnosti úspěšně podat určovací žalobou. Stěžovatelka též nesouhlasila s názorem Nejvyššího soudu ČR, že určovací žalobu mohli podat před rokem 1990 její právní předchůdci, neboť taková žaloba by byla samozřejmě zamítnuta - již proto, že vyhovění by nebylo v zájmu socialistické společnosti, s čímž se právní zástupce stěžovatelky skutečně setkal. Nehledě na to, že podání takové žaloby by vyvolalo další perzekuci.

Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 12. 2005, č. j. -187, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta určovací žaloba (podaná stěžovatelkou a další žalobkyní), neboť vydání věci mohlo být žádáno dle restitučních předpisů. Soud dále mj. odkázal na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. . Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala absolutní neplatnost darovací smlouvy a poukázala na nejednotnost rozhodování otázky vztahu obecných a restitučních předpisů, a to odkazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu ("č. 539 a 403 z roku 1998").

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2006, č. j. -233, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky bylo shledáno nedůvodným. Krajský soud konstatoval, že žaloba by nemohla být úspěšná ani v případě neplatnosti darovací smlouvy, přičemž odkázal na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. .

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž namítala, že vydání předmětných nemovitostí nebylo možno žádat na základě restitučních předpisů, které se nevztahují na převody majetku, ke kterým došlo legální cestou.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2007, č. j. -252, Ústavní soud zjistil, že dovolací soud shledal dovolání přípustným v otázce přípustnosti určovací žaloby, neboť odvolací a nalézací soud posoudily přípustnost určovací žaloby odlišně od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelce nesvědčil právní zájem na podání určovací žaloby napadající právní vztahy ustavené před 40 lety, neboť taková žaloba nedostojí svému preventivnímu charakteru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizovala s právními názory obsaženými ve stanovisku Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. (publ. pod č. 477/2005 Sbírky zákonů, nebo in Sb. n. u., sv. 39, str. 493 a dostupné i na www.judikatura.cz).

Tímto stanoviskem Pléna však je Ústavní soud ČR (resp. jeho senáty) vázán (ust. ), na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že soudkyně zpravodajka s citovaným stanoviskem nesouhlasila z důvodů stručně popsaných v odlišném stanovisku Elišky Wagnerové, jež je připojeno k citovanému stanovisku Pléna (srov. Sb. n. u., sv. 39, str. 510-513). Cílem institutu stanoviska je sjednotit praxi do budoucna. Právní názory z dřívějších nálezů neobstojí tam, kde by konkurovaly právním názorům přijatým většinou Pléna.

Ani námitku porušení práva na spravedlivý proces (resp. práva na právní pomoc) nelze považovat za opodstatněnou, neboť stěžovatelka otázku platnosti darovací smlouvy skutečně Nejvyššímu soudu ČR k posouzení nepředložila. Okresní soud v napadeném rozsudku (str. 2, odst. 3) konstatoval, že předmětná darovací smlouva je sice částečně neplatná, avšak jen vůči jedné účastnici, což však nemůže založit její absolutní neplatnost vůči všem ostatním spoluvlastníkům, což napadený rozsudek Krajského soudu (str. 3 odst. 2) shrnul konstatováním, že okresní soud důvody neplatnosti neshledal. Z obou rozhodnutí bylo zjevné, jak tyto soudy otázku platnosti nahlížejí a rozhodnutí o dalším postupu bylo na stěžovatelce.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. září 2007

František Duchoň

předseda senátu