Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 455/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tomkova 181, proti rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. ze dne 14. 12. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. ze dne 18. 6. 2004, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem brojí proti výše uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva zakotvená v a v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž měl být současně porušen y ČR.

Rubrikovanými rozsudky byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 14. 12. 2000. Dle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími obecných soudů a řízením jim předcházejícím porušeno jeho právo na spravedlivý proces a došlo taktéž k porušení ústavního principu rovnosti.

Napadená rozhodnutí trpí dle mínění stěžovatele extrémním nesouladem mezi skutkovými a z nich vyvozenými právními zjištěními a vyznačují se nepřezkoumatelností. Soudy obou stupňů postupovaly podle názoru stěžovatele při provádění důkazů v rozporu s a ; provedené důkazy potom hodnotily v rozporu s . Odvolacímu soudu navíc stěžovatel s odkazem na citaci ze 3. strany jeho rozsudku vytýká, že odňal stěžovateli tzv. instanci, když před účinností "apelační" novely prováděl dokazování, proti jehož vývodům neexistuje řádný opravný prostředek.

Stěžovatel má za to, že rubrikované rozsudky porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť se neopírají o zjištěný stav znalostí a dovedností stěžovatele rozhodující pro posouzení předmětné právní otázky, nýbrž pouze vycházejí z - v době rozhodování již překonané - judikatury. Stěžovatel v podání značně podrobně polemizuje s interpretací pojmu "předchozí průprava" v judikatuře publikované před vyhlášením napadených rozsudků a v doplnění ústavní stížnosti se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , jenž má podporovat stěžovatelem prezentovaný výklad tohoto pojmu. Stěžovatel přitom na základě výpovědí svědkyň Ž. a H., svědka . a částečně i svědka T. tvrdí, že u zaměstnavatele existovala pro něj vhodná volná pracovní místa, byť vytvořená až během probíhající výpovědní lhůty, která měla v duchu rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. být stěžovateli zaměstnavatelem nabídnuta.

Soudy obou instancí měly dle názoru stěžovatele porušit princip rovnosti zbraní tím, že se nezabývaly skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci; nezkoumaly dostatečně existenci právně volných pracovních míst u stěžovatelova zaměstnavatele, nezabývaly se porušením nabídkové povinnosti zaměstnavatelem (zvláště ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ), ani věrohodností důkazních prostředků, na nichž spočívalo soudní rozhodnutí. Na základě provedeného dokazování měly proto obecné soudy dle stěžovatele dospět k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 12. 2000 představuje podle ve spojení s v rozhodném znění neplatný právní úkon, který nemůže požívat právní ochrany.

Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu bylay svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví, jež by měla za úkol odstraňovat veškerá pochybení, která nebyla zhojena ani v rámci řízení o řádných, případně i mimořádných opravných prostředcích. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Jinými slovy, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

V posuzované věci proto není rozhodující, zda se Ústavní soud věcně ztotožňuje s rozhodnutími soudů první i druhé instance, ale zda těmito rozhodnutími bylo či nebylo zasaženo některé základní stěžovatelovo ústavně zaručené právo.

Pro posuzování důvodnosti ústavní stížnosti tak není podstatné, zda obecné soudy například způsobem (ne)odpovídajícím dnešní době interpretují pojem "předchozí průprava", zda v předmětné věci skutečně, jak tvrdí stěžovatel, u zaměstnavatele v rozhodnou dobu existovala pro stěžovatele vhodná volná pracovní místa, a zda v důsledku toho zaměstnavatel porušil svou nabídkovou povinnost. Argumentace stěžovatele, která by mohla vykazovat z hlediska jednoduchého práva určitou opodstatněnost, postrádá ve své většině ústavněprávně relevantní námitky, jejichž meritorní přezkum Ústavním soudem by mohl eventuálně vést ke zrušení napadených soudních rozhodnutí. Obecně totiž platí, že nesouhlas s výsledkem soudního řízení nemůže sám o sobě vyvolat opodstatněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se v předmětné věci z výše uvedených důvodů soustředil pouze na zkoumání otázky, zda obecné soudy prováděly dokazování ústavně konformním způsobem, zda jsou napadené rozsudky přezkoumatelné a zda provedené dokazování, skutková a z nich vyvozená právní zjištění nevykazují extrémní nesoulad, jenž by představoval projev libovůle, v důsledku čehož by bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem naříkaný extrémní nesoulad v napadených rozhodnutích neshledal.

Podle názoru Ústavního soudu soud nalézací i posléze soud odvolací odpovídajícím způsobem odůvodnily, proč na základě provedeného dokazování nepovažovaly volná místa u zaměstnavatele za vhodné pracovní pozice pro stěžovatele. Závěr o nedostatečných stěžovatelových znalostech anglického jazyka i účetnictví nalézací soud založil na výpovědích svědkyň Ž., H., Š., svědka T. a ostatně i na vlastní výpovědi stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatelem uvedení svědkové vypovídali také (částečně) ve prospěch jeho verze, nemůže mít sama o sobě za následek porušení . Je naopak právem a povinností soudu, aby ze škály často protichůdných důkazů na základě jejich celkového posouzení vybral pouze tu část, které uvěřil a která tvoří dostatečný podklad pro jeho skutková zjištění. V posuzovaném případě nalézací soud shora popsaným způsobem postupoval, a jednal tak v duchu . Na základě zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k právním závěrům, které se nepříčí provedenému dokazování. Pokud se jedná o stěžovatelem vytýkané neprovedení důkazů odvolacím soudem, Ústavní soud konstatuje, že tento postup městský soud na str. 6 svého rozsudku dostatečně odůvodnil. Napadené rozsudky proto Ústavní soud z výše uvedených důvodů považuje za přezkoumatelné a neshledal v nich prvky libovůle, jež by indikovaly porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud taktéž nemůže stěžovateli přisvědčit v otázce nepřípustného provádění dokazování odvolacím soudem před účinností tzv. apelační novely . Ústavní soud se zabýval i touto námitkou stěžovatele, přestože ústavní stížnost odkazuje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v níž městský soud pouze rekapituluje řízení před prvoinstančním soudem (str. 3). Ani ze zbývající části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nicméně nevyplývá, že by Městský soud v Praze prováděl vlastní dokazování jdoucí nad rámec zjištění soudu prvního stupně; městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze prezentoval závěry, které ho vedly k rozhodnutí ve věci samé, a které soud druhé instance učinil toliko na základě důkazů provedených v řízení před soudem nalézacím (str. 5).

Konečně ani odkaz stěžovatele na nesoulad napadených rozsudků s relevantní judikaturou nemůže bez dalšího založit jejich protiústavnost. Úlohou Ústavního soudu není (na rozdíl od Nejvyššího soudu) sjednocovat judikaturu, argumentace nejednotnou judikaturou proto v řízení před orgánem ochrany ústavnosti není případná, nehledě ke skutečnosti, že Ústavní soud nesdílí předsvědčení o analogické použitelnosti uvedených judikátů na stěžovatelův případ.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení některého výše uvedeného ustanoveníd,y ČR nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 20. září 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu