Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1227/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. E., právně zastoupeného Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem se sídlem Palackého 211, Turnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. , kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. . Stěžovatel byl uvedeným rozsudkem odsouzen v nepřítomnosti za trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. V roce 1997 byl zadržen a dodán do výkonu trestu za jiný trestný čin. V roce 2003 zjistil, že byl odsouzen v nepřítomnosti, a požádal proto příslušný soud o zaslání rozsudku, který mu byl zaslán, ale neobsahoval poučení ve smyslu ust. § 306a odst. 2 tr. ř. Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, která byla obecnými soudy zamítnuta. Podle přesvědčení stěžovatele bylo oporou pro zamítnutí stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. , soudy však porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly opačný názor Ústavního soudu vyslovený v nálezech

sp. zn.

a

sp. zn.

. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že bylo porušeno i jeho právo garantované d, neboť mu nebyl dán dostatečný čas k obhajobě tím, že mu nebyl dán dostatečný prostor pro studium spisu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, který uvedl, že argumentace v ústavní stížnosti opakuje důvody stížnosti, o níž stížnostní soud rozhodoval, proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či zákonnost jiného postupu obecných soudů, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Podle d se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno právo obviněného obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru, čímž je konkretizován obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z Úmluvy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecný soud v případě návrhu na obnovu řízení nepostupoval v souladu s ustanovením tr. ř. a jeho postup je i v rozporu s výše citovanými nálezy Ústavního soudu.

Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu

sp. zn.

, na řízení proti uprchlému je třeba hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu, z tohoto důvodu novela trestního řádu provedená reagovala na požadavek Úmluvy a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení tr. ř. zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocný odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva "není řízení v nepřítomnosti v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže obviněný může později žádat, aby soud po jeho slyšení rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového, tak právního" (rozsudek ve věci Poitrimol v. Francie z 23. 11. 1993, § 31). Tato skutečnost vyplývá i z důvodové zprávy ke zmíněné novele, dle které bylo ustanovení § 306a tr. ř. doplněno do trestního řádu, jelikož stávající právní úprava řízení proti uprchlému nestanovila výslovně postup v případech, kdy v průběhu řízení nebo po pravomocném odsuzujícím rozsudku odpadnou důvody, které k takovému řízení vedly. I v těchto případech je však třeba respektovat právo obviněného na řádný proces. Tento závěr uznává rovněž odborná literatura, dle které bylo nedostatkem řízení odporujícím zásadám řádného a spravedlivého procesu, pokud dle dřívější právní úpravy mohl být odsouzený dodán do výkonu trestu, aniž kdy obdržel rozsudek a aniž se vůbec mohl k věci vyjádřit (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář - II. díl 4. vyd. Praha 2002, str. 1812).

Z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že v případě jeho aplikace musí nastat několik časově navazujících právních skutečností. V prvé řadě musí řízení proti uprchlému skončit pravomocným odsuzujícím rozsudkem a posléze pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému, což se ve velké části případů děje tím způsobem, že odsouzený je zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Poté je mu doručen odsuzující rozsudek se zvláštním poučením o možnosti podat návrh na zrušení rozsudku a na nové konání hlavního líčení; pokud odsouzený tento návrh podá v osmidenní lhůtě, je rozhodnutí soudu o zrušení rozsudku obligatorní. Je přitom zřejmé, že mezi vydáním odsuzujícího rozsudku a pominutím důvodů, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, velmi často existuje několikaletý odstup, zatímco další právní skutečnosti (pominutí důvodů, doručení rozsudku, podání návrhu) po sobě následují zpravidla bezprostředně. Účelem zvolené právní úpravy je, aby osoba, která "přestane být uprchlou", měla možnost docílit opakovaného konání hlavního líčení způsobem dle § 306a odst. 1 tr. ř., čímž je odstraněn nedostatek předchozí právní úpravy, která byla v rozporu s principy spravedlivého procesu.

Podle stěžovatelem zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu (vysloveného v usnesení ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004), je ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. použitelné jen v těch případech, kdy pravomocný odsuzující rozsudek nabyl právní moci nejdříve dne 1. 1. 2002, a použití tohoto ustanovení je naopak vyloučeno v celé řadě případů, ve kterých odsuzující rozsudek nabyl právní moci do 31. 12. 2001 a po tomto datu pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. S tímto závěrem Nejvyššího soudu Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu nesouhlasil a uvedl, že je nepřiměřeně restriktivní a omezuje právo na spravedlivý proces u těch odsouzených, u kterých po účinnosti novely trestního řádu provedené pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Časový okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému není z hlediska použitelnosti ustanovení tr. ř. rozhodný. Vzhledem k principu spravedlivého procesu je nutno dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem; za rozhodující podmínku pro použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. je proto třeba pokládat skutečnost, že po účinnosti citované novely trestního řádu (tj. od 1. 1. 2002) pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému.

V případě stěžovatele však obecný soud uvedené překonané stanovisko Nejvyššího soudu nepoužil, neboť skutkové okolnosti dané věci jsou odlišné. K pravomocnému odsouzení stěžovatele došlo v roce 1996, zadržen a k výkonu trestu byl dodán v roce 1997. Tímto okamžikem také pominuly důvody, pro které se trestní řízení proti stěžovateli jako uprchlému vedlo, a, jak správně dovodily obecné soudy, novelizované ust. § 306a odst. 2 tr. ř. lze i podle judikatury Ústavního soudu vztáhnout toliko na případy, u nichž pominuly tyto důvody až po nabytí účinnosti novelizovaného § 306 a odst. 2 tr. ř.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy v daném případě postupovaly zcela v souladu s trestním řádem, když návrh stěžovatele, na nějž se nevztahuje ust. § 306a odst. 2 tr. ř., posoudily jako návrh na obnovu řízení podle § 278 a násl. tr. ř. V souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. pak odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř . Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci ve vztahu k již pravomocně skončenému řízení.

K námitce stěžovatele, že mu nebyl dán dostatečný časový prostor k prostudování spisu, je třeba uvést, že dle vlastního vyjádření stěžovatele mu bylo umožněno studovat spis třikrát po půl hodině a z odůvodnění stížnostního soudu vyplývá, že ačkoliv se jednalo o jednoduchý případ ze skutkového i právního hlediska, soud I. stupně několikrát odročoval veřejné zasedání právě z důvodu studia spisu. Stěžovateli tak byl vzhledem k okolnostem případu umožněn dostatečný prostor pro přípravu obhajoby a je zřejmé, že k porušení jeho práva na obhajobu postupem soudu nedošlo.

Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti kromě usnesení Městského soudu v Praze navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. , kterým byl odsouzen v původním řízení. Ústavní soud však musí konstatovat, že ve vztahu k tomuto rozsudku se jedná o ústavní stížnost opožděnou (viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a předmětem této ústavní stížnosti proto bylo pouze usnesení soudu týkající se návrhu na povolení obnovy řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu