Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 674/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006, č.j. -236, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen ""), jímž ten zamítl odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného Brdičky směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 18. 1. 2006, č.j. -180.

Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaného usnesení zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a současně porušil zásady zakotvené v , , d (dále jen "").

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily městský a . Stěžovatel se především nebyl s to ztotožnit s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy, kdy toto označoval za vadné. Městský a totiž nesprávně posoudily věrohodnost poškozeného Š. a jeho svědecké výpovědi, což za situace, kdy tyto opírají svůj závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhané trestné činnosti výhradně o výpověď poškozeného, dalo vzniknout chybnému, resp. ústavně nesouladnému rozhodnutí odvolacího soudu. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Stěžovatel rovněž vytýkal, že neprovedl důkaz výslechem svědka P. V. V dalším pak stěžovatel v obecné rovině namítal, že v jeho trestní záležitosti nebyla naplněna zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. . Z tohoto zjistil, že dle rozsudku městského soudu ze dne 18. 1. 2006 stěžovatel a spoluobžalovaný B. dne 21. 4. 2005 kolem 11:00 hodin v prostoru restaurace Sokolské koupaliště v Brně společně požadovali na provozovateli restaurace, poškozeném Š., částku 560.000 Kč s tím, že se jedná o pohledávku, kterou odkoupili od bývalého společníka poškozeného; poté, co jim poškozený řekl, že takovou částku nemůže zaplatit, stěžovatel mu řekl, že místo pohledávky si převezme celý provoz restaurace, když to poškozený odmítl, stěžovatel mu sdělil, že existují možnosti, jak ho o vše připravit a nabídl mu slevu 30.000 Kč, na což poškozený odmítl opět přistoupit, spoluobžalovaný B. dal poškozenému facku do hlavy otevřenou dlaní a ukázal mu pažbu pistole, kterou měl schovanou pod bundou, na to stěžovatel předložil poškozenému směnku s tím, že ji má vyplnit a podepsat, když to poškozený odmítl, dostal od spoluobžalovaného B. několik facek a ten poškozenému řekl, že by restaurace mohla lehnout popelem a poškozený tam zůstat, po těchto výhružkách poškozený podle pokynů stěžovatele vyplnil směnku na částku 500.000 Kč, po podepsání stěžovatel poškozenému řekl, že každý měsíc si bude chodit pro 100.000 Kč, poté si obžalovaní směnku převzali a odešli. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dva a půl roku. Při prostudování spisu městského soudu, sp. zn. , učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti obsáhl výtky vůči procesu dokazování, jak jej provedly městský a , považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že stěžovatel spáchal jemu prokazované trestné jednání, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, jsou-li v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, přičemž hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy v trestní záležitosti stěžovatele, nelze označit za svévolné či jakkoli zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve svých rozhodnutích obecné soudy podrobily svému zkoumání věrohodnost poškozeného Š. a jeho svědecké výpovědi. V rozsudku ze dne 18. 1. 2006 městský soud podrobně rozvedl důvody, na jejichž podkladě usuzuje na věrohodnost poškozeného (zejm. č.l. 185-187), k čemuž rovněž doplnil úvahy, jimiž reagoval na výhrady obhajoby prohlašující nevěrohodnost poškozeného Š. (zejm. č.l. 186-187). K odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného B. pak prověřil správnost skutkových zjištění učiněných městským soudem, avšak naznal, že těmto nelze ničeho vytknout, přičemž se v jím vydaném napadaném usnesení neopomněl vypořádat s odvolacími námitkami stěžovatele a spoluobžalovaného B. stran nevěrohodnosti poškozeného Š. (zejm. č.l. 237-238). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných muu, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani té výtce stěžovatele, dle níž nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka P. V. ze strany odvolacího soudu způsobilo neoprávněné zasažení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy zásadně nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy. Ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy I. a II. stupně dospěly k závěru, že skutkový stav v trestní věci stěžovatele byl náležitým způsobem zjištěn, a pokud odvolací soud odmítl provedení stěžovatelem navrženého důkazu, pak v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jaké příčiny nepovažoval jeho provedení za opodstatněné (č.l. 238). Ústavní soud nenalézá potřebu na závěrech obecných soudů v tomto směru čehokoli měnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, pokud jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněna. Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.

K námitce stěžovatele poukazující na nedostatečné zjištění skutkového stavu v jeho záležitosti Ústavní soud doplňuje, že výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ohledně skutku stěžovatele napadeného v této ústavní stížnosti byl obstarán dostatek důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno vyvodit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádných pochybností. Nelze jim proto vytýkat, jak nepřímo činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nepoužily pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2y.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči té části výroku napadaného usnesení krajského soudu, v níž rozhodoval o odvolání spoluobžalovaného Brdičky, nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu