Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 755/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. G., zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátkou se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. srpna 2006 sp. zn.. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2006, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2006 sp. zn. . Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, zejména pak (bez další ústavněprávní argumentace) práva zakotveného d (dále jen " "). Stěžovatel spatřuje pochybení dovolacího soudu v právním názoru, na němž je jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího) založeno. Dle jeho názoru dovolací soud vadně vyhodnotil stav, že k protiprávnímu skutku, za nějž byl odsouzen, mělo dojít po zániku odpovědnosti stěžovatele, stěžovatel tak za něj již odpovědnost nést nemůže a ta přešla na nového jednatele společnosti. Otázkou trestní odpovědnosti a jejích mezí se však dovolací soud nezabýval; proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. , z nějž zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. listopadu 2005 sp. zn. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že jako jednatel společnosti North Car, s. r. o., převzal za účelem dalšího prodeje od společnosti Polar Motors, s. r. o., osobní vozidlo Saab 9-3, s tím, že North Car, s. r. o., má za toto vozidlo zaplatit na účet Polar Motors, s. r. o., ještě 773.967,- Kč s výhradou, že až do úplného vyrovnání této pohledávky je automobil ve vlastnictví společnosti Polar Motors, s. r. o. Uvedené vozidlo však dne 2. 7. 2004 prodal Leasingu České spořitelny, a. s., za kupní cenu 1.187.000,- Kč, z níž North Car, s. r. o., dne 14. 7. 2004 fakticky obdržela nejméně 830.900,- Kč, kdy z této částky obviněný ani alespoň 408.494,49 Kč poškozené společnosti Polar Motors, s. r. o., nevyplatil, tyto prostředky použil ke škodě této společnosti k úhradě zcela jiných závazků přímo nesouvisejících s předmětným vozidlem a k osobní spotřebě. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl jak stěžovatel, tak státní zástupce odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 13. února 2006, sp. zn. , tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž argument vznesený v ústavní stížnosti je totožný s argumentem uplatněným v dovolání. Usnesením ze dne 16. srpna 2006 sp. zn. Nejvyšší soud podané dovolání jako neopodstatněné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. poukázal na to, že jak již poukázal soud prvního stupně, stěžovatel pouze na základě aktu vlastní vůle již dne 2. 7. 2004, tedy v den, kdy byla se společností Leasing České spořitelny, a. s. sjednána smlouva o prodeji předmětného vozidla, vypsal k tíži účtu společnosti North Car, s. r. o. příkaz k úhradě na částku 375.000,- Kč ve prospěch účtu označeného jako M. K. (č. l. 75 spisu). Takto jednal s vědomím, že poté, co na účet dne 14. 7. 2004 jako úhrada za odkoupené shora označené vozidlo dojdou od Leasingu České spořitelny v objemu 830.900,- Kč finanční prostředky, budou podle tohoto příkazu odeslány. Dále prostřednictvím platební karty, která mu byla vydána v době, kdy vykonával funkci jednatele společnosti, a kterou nevrátil poté, co již jednatelem společnosti North Car, s. r. o. přestal být, vybral ve svůj vlastní prospěch částku 33.494,49 Kč. Tyto prostředky použil v rozporu s účelem, k jakému mu byly svěřeny, tedy aby je odeslal společnosti Polar Motors, s. r. o., které tak částku minimálně ve výši 408.494,49,- Kč nevyplatil. Soud prvního stupně proto shledal, že i přesto, že stěžovatel již dne 14. 7. 2004, kdy na uvedený účet v bance došly zmíněné finanční prostředky a byl zčásti realizován jejich převod na účet označený jako M. K., nebyl statutárním orgánem, učinil podnět k tomuto převodu v době, kdy jednatelem společnosti byl a právě s vědomím popsaného postupu jednal.

Nejvyšší soud dále uvedl, že smlouva o převodu části obchodního podílu ze dne 4. 7. 2004 (č. l. 320 spisu), notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 4. 7. 2004 (č. l. 324 spisu) a především výpisy z účtu společnosti North Car, s. r. o., za kritický měsíc červenec 2004 (č. l. 59 - 79 spisu) prokazují spolu s kopií písemného příkazu k úhradě, že již dne 2. 7. 2004, tedy v době, kdy ještě byl stěžovatel jednatelem zmiňované společnosti, vystavil příkaz k úhradě na částku 375.000,- Kč, přičemž jako datum splatnosti příkazu k úhradě stanovil den 12. 7. 2004, a to za stavu, že v době zadání příkazu na účtu prostředky v potřebné výši nebyly, a uvedený příkaz k úhradě byl realizován poté, co byla připsána částka z Leasingu České spořitelny, a. s. Takto stěžovatel jednal za situace, že jako jednatel měl vědomost o stavu účtu i takto realizované platbě. Rovněž věděl o tom, že pokud již není od 4. 7. 2004 jednatelem společnosti, není oprávněn z účtu této společnosti, na kterém byly pouze prostředky došlé za prodej předmětného vozidla od společnosti Polar Motors, s. r. o., z těchto prostředků odčerpávat. Činil tak však až do 21. 7. 2004 prostřednictvím platební karty, vydané k tomuto účtu ve spojení s jeho postavením jednatele společnosti, a čerpal prostředky pro své osobní účely v celkové výši 33.449,49, Kč. Předmětná platební karta byla obviněnému vydána 20. 11. 2003 a byla zablokována až dne 23. 7. 2004. Dle Nejvyššího soudu tak stěžovatel jednal v rozporu s tím, k čemu mu byly jako jednateli společnosti peněžní prostředky nabyté za prodej vozidla svěřeny.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 11. 2005 sp. zn. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2006 sp. zn. , který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané [ , , , odst. 2, 4 , ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadeného rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 y ČR zjevně nepřísluší.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti ( y ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitku, s níž se, jak je z výtahu jeho odůvodnění zřejmé, dovolací soud zcela, řádně a beze zbytku vyrovnal, přičemž na podporu ústavní stížnosti neuvádí krom svého nesouhlasu s uvedeným právním posouzením ničeho. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo. Jediná námitka, jíž v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel, totiž, že se dovolací soud s uplatněným dovolacím argumentem v otázce zániku trestněprávní odpovědnosti stěžovatele za jednání společnosti nevypořádal, je evidentně zcela lichá. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně námitkou stěžovatele zabýval, a to jak z hlediska dovolacího důvodu, tak i dalece za jeho rámec, zabývaje se nejen otázkami právního výkladu, ale zejména v široké míře zjištěným skutkovým stavem. Jeho závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice se skutkovými a právními závěry soudů všech tří instancí

Dle názoru Ústavního soudu tak Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2007

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu