Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1216/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Příkop 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, č. j. -79, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2005, č. j. -55, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2005, č. j. -46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. prosince 2005, č. j. -55, potvrdil usnesení ze dne 8. dubna 2005, č. j. -46, kterým Městský soud v Brně nařídil podle vykonatelného rozhodnutí výkon rozhodnutí vyklizením bytu blíže specifikovaného výrokem I. do náhradního bytu specifikovaného tamtéž. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že náhradní byt splňuje zákonné požadavky. Na tomto základě uzavřel, že zajištěný byt splňuje kritéria náhradního bytu ve smyslu ustanovení , věty první (dále jen "obč. zák."), na který mají povinní podle podkladového rozsudku právo. Závěrem odvolací soud připomenul, že "povinní jsou dlouhodobými neplatiči nájmu a vyšší standard si nemohou dovolit zaplatit."

Následné dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. února 2007, č. j. -79, odmítl jako nepřípustné. Přestože dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí spatřoval ve výkladu ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák., resp. v interpretaci pojmu náhradního bytu, dovolací soud k závěru o zásadním právním významu nedospěl. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud aplikoval právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i s publikovanou rozhodovací praxi soudů, a jeho závěry jsou současně soustředěné ke zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti (potřebného) všeobecného judikatorního přesahu omezuje, resp. potlačuje [ (dále jen "")]. Všemi rozhodnými kritérii (kvalita, vybavenost, poloha, počet osob, jež mají byt vyklidit, finanční náročnost související s dluhem na nájemném ve vyklizovaném bytě) se odvolací soud zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal v prvé řadě porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen ""), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že se dostatečně nezabývaly přednesenými námitkami a pouze přisvědčily tvrzením žalobce (Statutárního města Brna). Přitom se vůbec nevypořádaly s otázkou, zda náhradní ubytování v předmětném bytě splňuje kritéria lidsky důstojného ubytování s ohledem na zdravotní stav stěžovatele. Tím zároveň porušily y, který zakotvuje právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Podle názoru stěžovatele přidělený náhradní byt nesplňuje kritéria lidsky důstojného ubytování. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl vystěhován se svou rodinou včetně tříletého vnuka, byl dle jeho názoru porušen i y zaručující ochranu rodiny státem. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkami ohledně zdravotního stavu a že nabízený náhradní byt nesplňuje základní hygienické požadavky zajišťující důstojné bydlení.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených vě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzeními ohledně zdravotního stavu, resp. že jeho zdravotní stav nezohlednily při posuzování kvality náhradního bytu a že se nevypořádaly s otázkou, zda náhradní byt splňuje kritéria lidsky důstojného ubytování. Tento názor Ústavní soud nesdílí. V dané věci obecné soudy provedly poměrně obsáhlé a podrobné dokazování (dokonce i prohlídku náhradního bytu soudním vykonavatelem), na jehož základě dospěly k závěru, že náhradní byt je vyhovující, a to i po hygienické stránce, a odpovídá zákonným požadavkům (§ 712 odst. 2 obč. zák.). Při zkoumání adekvátnosti náhradního bytu se přitom soudy zabývaly i zdravotním stavem stěžovatele a jeho rodinnými poměry, včetně skutečnosti, že společnou domácnost se stěžovatelem sdílí kojenec (v době rozhodování soudu prvního stupně). To, že náhradní byt neodpovídá představám stěžovatele, není důvodem pro přiznání lepšího bydlení. Bylo by naopak zcela absurdní, aby s ohledem na výpovědní důvod [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. -neplacení nájemného] stěžovatel požadoval náhradní byt větší nebo vyšší kvality, než měl byt vyklizovaný.

Další argumenty stěžovatele v podstatě směřují proti zjišťování skutkového stavu a jeho právnímu vyhodnocení, které provedly obecné soudy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, ani skutkové závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jestliže obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že poskytnutý náhradní byt odpovídá zákonným kritériím, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž v tom, že stěžovateli byla přidělena bytová náhrada, která má zřejmě podobu holobytu, a s níž stěžovatel nesouhlasí, nelze spatřovat porušení práv na lidskou důstojnost (y). Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, splňuje náhradní byt základní, byť jistě ne zcela komfortní, požadavky na bydlení. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení y, který zaručuje ochranu rodiny. Soud nařízením vyklizení stěžovatele a jeho rodiny do náhradního bytu v souladu se zákonem nikterak neporušil právo na ochranu rodiny státem.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu