Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1685/07

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 21. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem 150 00 Praha 5, Plzeňská 4, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. ze dne 30. 1. 2006, Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 4. 4. 2006 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 19. 4. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných a d (dále jen ""), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí byla, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR shora označeného, vydána v řízení o náhradu škody, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , zahájeném k žalobě stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování). Stěžovatelka se svou žalobou s odkazem na ust. obč. zák. na žalované domáhala zaplacení částky 4.193.100,- Kč jako zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle vyhl. č. , tj. trojnásobek dosud jí vyplacené částky za ztížení společenského uplatnění za žalovanou uznaný služební úraz, který utrpěla dne 28. 10. 2001 při havárii vrtulníku Armády ČR, v němž letěla jako palubní průvodčí. Soud I. stupně - Obvodní soud pro Prahu 6 - po zjištění, že skutkové okolnosti popsané v žalobě, z nichž stěžovatelka svůj nárok dovozuje, jsou zcela totožné se skutkovými tvrzeními v předchozí žalobě, uplatněné jí z titulu služebního úrazu a existence jejího služebního poměru vůči žalované ze dne 1. 12. 2004, ohledně které bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena prezidentu republiky k dalšímu řízení, dovodil, že ani k projednání a rozhodnutí této další věci stěžovatelky není dána pravomoc soudu, přitom zdůraznil, že rozhodující v dané věci je skutkové vylíčení okolností a samotné právní posouzení věci tak, jak je zdůvodněno účastníkem, nemá pro posouzení věci význam a protože nejvyšším služebním orgánem oprávněným rozhodovat v právních vztazích vojáků z povolání je ve smyslu ust. prezident, rozhodl podle ust. o zastavení řízení a postoupení věci prezidentu republiky k dalšímu řízení.

Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatelky, v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu ( a 3 ), neztotožnil se ani s námitkou stěžovatelky, že "o navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ust. vyhl. č. může rozhodnout jedině soud", neboť uvedené odškodnění je součástí nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení a , a uvedl, že i v tomto rozsahu byla rozhodovací pravomoc svěřena příslušnému služebnímu orgánu (Rc 55/2005).

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka také přípustné dovolání [ ], v němž obdobně jako v odvolání a nyní i v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že svou pozdější žalobou uplatnila proti žalované nárok na náhradu škody s odkazem na ust. obč. zák., tedy z titulu její odpovědnosti za škodu jakožto provozovatele dopravního prostředku, při jehož provozu jí byla způsobena škoda. Uvádí, že cestovala ve vrtulníku, jehož provozovatelem je žalovaná, v poměru k níž byla současně ve služebním poměru, je však na rozdíl od obecných soudů přesvědčena o tom, že tyto skutečnosti zakládají existenci dvou samostatných odpovědnostních právních vztahů, na jejichž základě může uplatnit svůj nárok na náhradu škody a je jen na ní, z jakého titulu svůj nárok vůči žalované uplatní, neboť v tomto směru není právními předpisy nijak omezena. Protože žalobou uplatnila nárok na základě obč. zák., měl se soud zabývat zkoumáním splnění podmínek vzniku odpovědnosti žalované jako provozovatele vrtulníku za vzniklou škodu na jejím zdraví, jakož i splněním podmínek ust. vyhl. č. , obecným soudům vytýkala, že "provedly nepřípustný rozšiřující výklad, pokud dovodily, že ustanovení o odpovědnosti za škodu ve smyslu vylučuje použití ustanovení o náhradě škody dle z důvodu veřejnoprávního charakteru služebního poměru". Podle ní se také nelze úspěšně odvolávat na rozhodnutí Rc 55/2005, neboť řeší jinou situaci.

Nejvyšší soud, který se s uvedenými názory stěžovatelky neztotožnil, její dovolání ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Také dovolací soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody na zdraví založila - jak plyne z obsahu její žaloby - na tvrzení, že dne 28. 10. 2001 při havárii vrtulníku Armády ČR, a to při výkonu služby palubní průvodčí, jako vojákyně z povolání utrpěla těžký úraz, který žalovaná uznala za úraz služební a takto jej také odškodnila. Pro vymezení nároku na náhradu škody na zdraví z hlediska skutkového děje není podle dovolacího soudu významné, zda podle názoru stěžovatelky je založen ust. a násl. obč. zák. nebo zda vyplývá z příslušných ustanovení , o vojácích z povolání, rozhodující z tohoto hlediska je jen to, jak svůj nárok vymezila po stránce skutkové. Pokud žalobce právní důvod v žalobě vymezí, není to pro soud závazné. Dovolací soud nepovažoval za správný ani názor stěžovatelky, že soudy provedly nepřípustný rozšiřující výklad, pokud dovodily, že ustanovení o odpovědnosti za škodu ve smyslu vylučuje použití ustanovení o náhradě škody dle z důvodu veřejnoprávního charakteru služebního poměru. Ve svém rozhodnutí dále rozebral úpravu provedenou (a to i srovnáním s předchozí úpravou), která v části sedmé pod marginální rubrikou "Náhrada škody" obsahuje též hmotněprávní ustanovení odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi ( a násl. cit zák.) a která komplexně vymezuje zákonné předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti státu za škodu, včetně předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou vojáku z povolání služebním úrazem - , cit. zák., podmínky zproštění se této odpovědnosti i rozsah a výši poskytnuté náhrady škody (-125 cit. zák.). Uvedl dále, že při posouzení, zda konkrétní jednání subjektů v právních vztazích spadá do rámce občanskoprávních vztahů anebo na druhé straně, zda k tomuto jednání dochází při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním - soudní praxe vychází z objektivizujících hledisek, která dále rozvedl i odkazem na judikaturu. Dovodil tak, že pro posouzení věci nebylo podstatné, že stěžovatelka cestovala ve vrtulníku, jehož provozovatelem byla žalovaná a jehož havárie byla příčinou vzniku škody na zdraví stěžovatelky, ale rozhodující je to, zda činnost, při jejímž vykonávání se jí přihodil úraz, byla plněním jejích služebních úkolů či nikoliv. Uvedla-li tedy v žalobě, že úraz při havárii vrtulníku Armády ČR utrpěla při výkonu služby palubní průvodčí jako vojákyně z povolání, je mimo jakoukoli pochybnost, že se tak stalo při plnění služebních úkolů, a proto i podle dovolacího soudu soudy obou stupňů správně dovodily, že věc je třeba - bez ohledu na to, jaké právní posouzení nabízí stěžovatelka - posuzovat podle příslušných ustanovení , neboť co do základu a výše jde o nárok vyplývající ze služebního poměru stěžovatelky jako vojákyně z povolání, která vykonávala vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání. Uzavřel tak, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, jestliže ve vztahu ke stěžovatelkou požadovanému zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění dovodil nedostatek pravomoci soudu s tím, že i v tomto rozsahu byla pravomoc svěřena příslušnému služebnímu orgánu a jestliže - pouze v této souvislosti - poukázal na závěry soudního rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 2005.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka oponuje názoru obecných soudů v rozhodnutí zaujatému, namítá, že nesprávná je základní premisa, z niž vycházel Nejvyšší soud, že totiž vzájemné vztahy účastníků služebního poměru mají vždy veřejnoprávní povahu. Je třeba rozlišovat rozhodnutí v institucionalizovaném slova smyslu, pro něž je typické, že se jimi zakládají určitá práva či povinnosti vojáka jednostranným rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem státu, tedy subjektu veřejnoprávní povahy, avšak v případech nemajících povahu institucionalizovaného rozhodnutí stát vystupuje jako zaměstnavatel, tedy subjekt povahy soukromoprávní. Pak ovšem v plném rozsahu platí ust. Jestliže se stěžovatelka domáhala zvýšení ztížení společenského uplatnění z důvodu dopravní nehody podle obč. zák., pak zajisté nelze tvrdit, že ČR - Ministerstvo obrany vůči ní vystupuje vrchnostensky jako subjekt veřejného práva a je podle ní mimo vší pochybnost, že jde o vztah občanskoprávní, v němž jsou si oba subjekty rovny. Nejvyšší soud ostatně podle ní pomíjí i notorickou zásadu, že sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti organizaci, u níž je poškozený v pracovním poměru, podle ustanovení o odškodňování pracovních úrazů nebrání tomu, aby poškozený uplatnil úspěšně nárok na náhradu škody proti jinému odpovědnému subjektu podle o odpovědnosti za škodu. Významná je podle ní skutečnost, že současná podzákonná právní úprava a organizační struktura Ministerstva obrany neumožňuje při vydávání rozhodnutí o náhradě škody za poškození zdraví zohlednit osobu vojáka ve smyslu vyhl. č. S odvoláním na ustanovení o náhradě škody v zákoně č. a rozkazy ministra obrany č. 52/1995 a č. 221/1992 dovozuje, že rozhodnutí podle právní úpravy části 9 cit. zák. má obdobný charakter jako je např. rozhodnutí zaměstnavatele o charakteru pracovního úrazu podle a jediným způsobem, jak voják může zvrátit závěr, který ve věci úrazu a jeho odškodnění učinil velitel útvaru či ředitel VÚP ZMO a docílit té výše odškodnění, jež soudy poškozeným pravidelně přiznávají, je obrátit se po obdržení rozhodnutí v zákonné lhůtě na místně příslušný soud, neboť jen ten může podle vyhl. č. zvýšit základní bodové ohodnocení. Podle názoru stěžovatelky není také správný závěr soudu o tom, že její právní kvalifikace je bezvýznamná. V jejím konkrétním případě odkaz na ust. obč. zák. upřesňuje skutkový děj a dovozuje z něj žalobní důvod. Právně bezvýznamný je podle ní naopak odkaz Nejvyššího soudu na rozhodnutí Rc 55/05, neboť nelze dovozovat relevantní závěry z právního předpisu, týkajícího se jiných subjektů. Stěžovatelka dále uvádí, že kdyby napadené rozhodnutí nebylo zrušeno Ústavním soudem, mělo by nedozírné následky i v jiných případech, neboť by dopadalo na ty úrazem zinvalidizované občany, konkrétně vojáky, kteří by proti ostatním postiženým byli podstatně deterováni, přitom povaha vojenské služby vystavuje vojáky vyšším rizikům, než mají pracovníci v běžném životě. Proto nejen právní argumenty by měly být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatelka tak uzavírá, že její právo na spravedlivý proces podle y bylo porušeno, když jí byla odepřena zákonná možnost dovolat se soudní pravomoci a navíc bylo porušeno i právo vlastnické (y) a domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem rozhodnutí dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů - v daném případě v zásadě shodného smyslu jako v odvolání a dovolání - staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na y zjevně nepřísluší.

Ústavní stížnost je vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými obecnými soudy a její argumentace je v převážné části obsahově v zásadě shodná s argumentací stěžovatelkou uváděnou v jejím dovolání, s níž se však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Třeba přitom uvést, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, o což svou ústavní stížností stěžovatelka usiluje, neboť ve smyslu ust. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva, jak se v této věci stalo.

V posuzovaném případě soudy I. a II. stupně a zejména pak i Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat, podrobně vyložil z jakých důvodů a na základě jakých úvah a zákonných ustanovení dospěl k závěru o tom, že není v pravomoci soudu podle rozhodnout o stěžovatelkou uplatněném nároku na zvýšení ztížení společenského uplatnění, byť se tato ve své žalobě (zcela záměrně) dovolávala odpovědnosti žalované podle obč. zák. Napadená rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

Především třeba brát v úvahu a poukázat na to, že žalovaná - jako zaměstnavatel stěžovatelky - svoji odpovědnost za její úraz, k němuž došlo havárií vrtulníku (v němž stěžovatelka cestovala nikoliv jako civilní osoba), a to jako odpovědnost za úraz služební, uznala a také jej takto, včetně náhrady za ztížení společenského uplatnění, již odškodnila. Z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu shora označeného není sice patrno, zda již bylo příslušným služebním orgánem o stěžovatelkou, v poměru k žalované jako svému zaměstnavateli, uplatněnému nároku na zvýšení ztížení společenského uplatnění (řízení vedené původně u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o kterém bylo řízení zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005) rozhodnuto, nicméně - a to považuje Ústavní soud pro své posouzení za významné - takto vydané rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí, jež bude po postoupení této věci nyní příslušným služebním orgánem o (v pořadí druhém) stěžovatelkou uplatněném nároku na zvýšení ztížení společenského uplatnění vydáno, podléhá po vyčerpání opravného prostředku přezkumu soudem ve správním soudnictví ( ), a tudíž právo na soudní ochranu ( a násl.y) zůstává stěžovatelce zachováno. Ke stěžovatelkou namítané nemožnosti aplikace ust. vyhl. č. 440/ 2001 Sb. (zvýšení základního bodového ohodnocení) a z toho podle ní plynoucí odlišnosti v odškodňování služebních úrazů, z čehož dovozuje i porušení y, pak třeba odkázat na závěry soudního rozhodnutí publikovaného pod Rc 55/2005 - které možno, z důvodů již rozvedených v rozhodnutí dovolacího soudu, použít i podle názoru Ústavního soudu také při řešení služebních úrazů vojáků z povolání - v nichž se výslovně aplikace uvedeného ustanovení resp. jeho použití rozhodujícím příslušným služebním orgánem připouští.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky shora označených, a proto její ústavní stížnost odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2007

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu