Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1971/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Z., zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 27. dubna 2007, č. j. -75, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako účastníka řízení, a H. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, pod bodem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 1. 2007, č. j. -60, ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, pod bodem III. nepřiznal žádnému z účastníků řízení náklady odvolacího řízení, a pod bodem II. rozhodl tak, že výrok o zamítnutí žaloby zůstává nedotčen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na prvém místě uvedl, že odvolací soud svým postupem porušil dispoziční princip, kterým je civilní řízení ovládáno, neboť k jeho odvolání, kterým brojil proti nepřiznání plné náhrady nákladů řízení soudem prvého stupně, ačkoliv byl v řízení před ním plně úspěšný, rozhodl tak, že změnil výrok soudu prvního stupně, jímž mu byla přiznána polovina nákladů řízení, tak, že se mu nepřiznává náhrada ani v této výši. Učinil tak přesto, že se vedlejší účastnice do tohoto výroku neodvolala. Toto jednání odvolacího soudu hodnotí stěžovatel jako svévolné. Dále shledává porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a rozhodl bez nařízení jednání, čímž mu nedal možnost se k věci vyjádřit. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen ""), a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na vlastnictví podle y. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení ve výroku I. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a ve výroku II. (správně mělo být uvedeno III.) o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud, jak správně připomíná stěžovatel v ústavní stížnosti, přistupuje k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružně, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález

sp. zn.

). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz. nález

sp. zn.

). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Stěžovatel především namítá, že odvolací soud porušil dispoziční zásadu, která je pro civilní řízení zakotvena v ustanovení (dále jen "), a pro odvolací řízení v ustanovení V této souvislosti zdůrazňuje především tu skutečnost, že se proti výroku o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně protistrana neodvolala.

Zásada ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vyjádřená pro řízení před soudem prvního stupně v , se vztahuje pouze na návrhy ve věci samé, nikoli na rozhodování o nákladech řízení, kde naopak soud je podle ustanovení povinen o nich rozhodnout i bez návrhu. V případě, kde je návrh podán, není jím vázán, ledaže by se oprávněný účastník náhrady nákladů řízení výslovně vzdal. V tomto směru je východisko stěžovatele ve zřejmém rozporu se zněním zákonné úpravy.

Pokud jde o odvolací řízení, je výše uvedená zásada vyjádřená v ustanovení , ze kterého vyplývá, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, avšak s těmi výjimkami, že rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Jestliže odvolací soud není vázán rozsahem odvolání ve věcech, které lze zahájit i bez návrhu, lze připustit výklad, že není vázán rozsahem odvolání, které se týká náhrady nákladů řízení, protože se jedná o řízení, které musí proběhnout, i když nikdo z účastníků jejich přiznání nenavrhl, neboť se jedná o zákonný nárok. To platí bez ohledu na stěžovatelem citovaná rozhodnutí obecných soudů, která vycházejí z opačného výkladu. Ústavní soud musí v této souvislosti opětovně zdůraznit, že není nadřízeným soudem nad obecnými soudy a že mu tudíž nepřísluší sjednocovat jejich rozhodovací praxi.

V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, v čem spatřoval okolnosti mimořádného zřetele hodné, pro které dospěl k závěru, že na straně druhého účastníka řízení, který spor vyvolal, byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení Šlo zejména o to, že žalobkyně byla přinucena žalobu podat, neboť ji k tomu přinutil státní orgán v souvislosti s rozhodováním o poskytnutí sociální dávky, o kterou žádala, a její sociální poměry byly takové, že by placením náhrady nákladů řízení byla vystavena stavu sociální nouze. Tyto důvody jsou natolik pádné, že zcela ospravedlňují postup odvolacího soudu, pokud i přesto, že druhou stranou nebylo odvolání podáno, rozhodl o náhradě nákladů řízení v její prospěch. I když jde o postup výjimečný, Ústavní soud jej nepovažuje za protiústavní, neboť podústavní právo takový postup nevylučuje, a tudíž takovýto výklad nelze považovat za svévoli. Odvolací soud přitom své stanovisko podrobně zdůvodnil skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudem prvního stupně.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud rozhodl bez jednání a nedal mu tak možnost se k věci vyjádřit. Ústavní soud k tomu poznamenává, že z hlediska záruk ochrany základních práv katalogizovaných ať už vě, nebo v mezinárodních úmluvách, jimž je Česká republika vázána, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu odvolání v občanskoprávních věcech. Jestliže ovšem zákonodárce institut odvolání v civilních věcech do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces (obdobně Evropský soud pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65, www.echr.coe.int/echr). V takovém případě to znamená ústavně konformním způsobem interpretovat tu část , která se vztahuje k odvolání.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně odkázal na ustanovení , ze kterého vyplývá, že jednání není třeba nařizovat, pokud se odvolání týká pouze nákladů řízení. Použití ustanovení totiž nemohlo být pro stěžovatele překvapivým, neboť bylo aplikováno i soudem prvního stupně, i když nebylo v odůvodnění jeho rozhodnutí výslovně zmíněno. Stěžovatel své stanovisko k výkladu ustanovení podrobně vyjádřil v odvolání a vyložil, i s odkazem na dostupnou judikaturu, proč podle jeho názoru bylo soudem prvního stupně chybně aplikováno, a proč ho v daném případě nelze použít vůbec. Nebyl tedy zkrácen v právu vyjádřit se k otázce, kterou se odvolací soud zabýval.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu