Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 632/06

Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WOODFACE spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 248, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou v Praze 1, Široká 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. května 2006, čj. -127, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, čj. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ČR doplnila do petitu v dodatku k ústavní stížnosti). V daném sporu se vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) obchodní společnost České loděnice a. s. domáhala po stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované), z titulu neoprávněného majetkového prospěchu, vrácení zálohy poskytnuté na základě vzájemně uzavřené hospodářské smlouvy ze dne 1. října 1991 na provedení truhlářských prací, od níž stěžovatelka odstoupila pro okolnosti na straně vedlejší účastnice. Stěžovatelka ve vztahu k žalobnímu nároku namítala, že jí vedlejší účastnice neumožnila provést sjednané truhlářské práce, v důsledku čehož jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku ve výši přesahující žalovanou částku s tím, že tento svůj nárok uplatnila v řízení vzájemným návrhem. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo vedlejší účastnice na vrácení poskytnuté zálohy se řídí hospodářským zákoníkem, což mělo za důsledek, že stěžovatelka neuspěla se svou obranou o započtení pohledávky vedlejší účastnice jednostranným právním úkonem stěžovatelky (uplatněním vzájemného nároku stěžovatelky v soudním řízení). Tento názor byl jako věcně správný potvrzen Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím obou jmenovaných soudů. Oba obecné soudy podle stěžovatelky porušily její základní právo vlastnit majetek podle d. Stěžovatelka stručně polemizuje s aplikací hospodářského zákoníku na právní skutečnost, která se udála po zániku platnosti daného právního předpisu, a naopak za platnosti a účinnosti obchodního zákoníku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu intertemporálních ustanovení obchodního zákoníku jiný právní názor než ten, který zaujaly s podporou konstantní judikatury Nejvyššího soudu soud odvolací i dovolací. Stěžovatelkou zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tak dovozuje zejména s ohledem na to, že k dané právní skutečnosti došlo krátce po zániku platnosti hospodářského zákoníku (odstoupení od smlouvy dne 7. září 1992), a i proto závěry, k nimž vede právní názor Nejvyššího soudu o intertemporalitě obchodního a hospodářského zákoníku, nemohou vést k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu