Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 97/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Š., zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, čj. - 102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, čj. - 69, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2002, čj. - 50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále "") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále "obvodní soud"), vydaných v řízení o vyklizení bytu.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, stručně řečeno proto, že v případě vyklizovaného bytu na ni přešlo nájemní právo odvozené od jejích právních předchůdců a žalobě nemělo být vyhověno. Dále stěžovatelka konstatuje, že kupní smlouva z roku 1989, uzavřená mezi jejími právními předchůdci a žalobkyní, je neplatná, protože absentoval souhlas státního notářství. Žalobkyně, jako nevlastník, tak nebyla aktivně legitimována k podání vyklizovací žaloby.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2002 rozhodl, že stěžovatelka je povinna vyklidit byt v Praze 1, v rozsudku blíže označený, a odevzdat jej žalobkyni (Phoenix Praha, a. s.) do 15 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 20. 2. 2003 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 odmítnuto jako nepřípustné.

III.

Jakkoli se stěžovatelce může zdát nespravedlivé, že soud demokratického státu interpretuje právo bývalého totalitního režimu a diferencuje v takových nuancích jako vlastnictví socialistické a vlastnictví státu, je v České republice právní kontinuita s právním řádem bývalého režimu - byť s řadou výjimek a výhrad - nezpochybnitelným faktem.

Při interpretaci právních předpisů bývalého režimu je obzvláště nutné jejich ustanovení vykládat, v první řadě, z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (viz podobně např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Právě proto, že totalitní povaha tohoto režimu nespočívala jen v postupu jeho orgánů v konkrétních věcech, ale byla přirozeně vyjádřena i v jeho právních předpisech, musí obecné soudy při výkladu těchto předpisů postupovat s pečlivostí a uvážlivostí. Ústavní soud je však toho názoru, že ve věci stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v rozporu s uvedenými postuláty a proces před nimi vedený byl ústavně konformní.

K otázce konkurence nájemního práva a užívání bytu z titulu věcného břemene a k případnému přechodu nájemního práva na stěžovatelku se obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně vyjádřily a ani tuto interpretaci a aplikaci podústavního práva nelze označit za ústavně nesouladnou.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu