Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 85/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 19, PSČ: 796 01, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2005, čj. -142, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2004, čj. - 121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti, stanovené , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatel navrhl, aby byly zrušeny shora označené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále ""), vydané v řízení o určení vlastnictví.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená mu d (dále jen "") v a a porušily také y ČR. Tím, že vlastnictví bylo potvrzeno žalovanému, byl stěžovatel bez náhrady zbaven svého vlastnického práva k nemovitostem. Úmyslem stěžovatele bylo prodat jiné nemovitosti než ty, které byly uvedeny v kupní smlouvě. Smlouva tak byla, podle stěžovatele, v části relativně neplatná pro právně podstatný omyl ve vůli prodávajícího. Navíc byl převod pozemků v rozporu s dobrými mravy, protože byly převedeny za mnohonásobně nižší částku, než byla jejich tehdejší tržní hodnota.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že Okresní soud v Prostějově (dále "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, čj. -68, zamítl žalobu stěžovatele (jako žalobce v řízení před obecnými soudy) na určení, že část kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem jako prodávajícím a J. B. jako kupujícím, je neplatná v části, týkající se převodu v rozsudku označených pozemků a určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemků v rozsudku specifikovaných. Následně , rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 zamítnuto.

III.

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že měl na určovací žalobě právní zájem a že byl aktivně legitimován k podání návrhu na určení, zda tu právní vztah je nebo není. Ze stěžovatelovy argumentace je ale zřejmé, že vychází z chybného chápání institutu určovací žaloby. Dostatečně srozumitelné, přehledné a pregnantní vysvětlení podal v odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud. Ve světle jeho argumentace se pak ústavní stížnost jeví jako snaha stěžovatele o získání další instance, u níž by mohl předkládat svou argumentaci, založenou převážně na výkladu podústavního práva. Avšak jak již mnohokrát judikoval Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře, role další instance obecného soudnictví mu zásadně nepřísluší. Lze jen doplnit, že ačkoli zamítl žalobu pro absenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatele, nad rámec této procesní argumentace se podrobně zabýval i výkladem příslušných hmotně-právních ustanovení o omylu a jeho následcích pro platnost právních úkonů v tomto konkrétním případě a také otázkou dobrých mravů (viz str. 5, 6 rozsudku).

Ve věci stěžovatele nejsou, ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307), právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. K zásahu do základních ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu a y nedošlo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu