Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 7/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VIKA Kameničná a. s., se sídlem Žamberk, Kameničná 100, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, čj. - 64, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2004, čj. - 51, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, čj. - 39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále "") a Okresního soudu v Ostravě (dále "okresní osud"), vydaných v řízení ve věci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.

Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu d (dále "") tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení . V pět let trvajícím řízení o výkon rozhodnutí totiž umožnily svou nečinností povinnému rozprodat movitý majetek a pak řízení zastavily podle zmíněného ustanovení.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že okresní soud zastavil, shora označeným usnesením, podle ustanovení výkon rozhodnutí, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 1999, čj. - 5. usnesením ze dne 30. 8. 2004 potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení poté, co dospěl k závěru, že důvod pro použití byl dán. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005 odmítnuto jako nepřípustné.

III.

Stěžovatelka zpochybnila interpretaci a aplikaci ustanovení a vyjádřila přesvědčení, že její právní výklad je jediný možný a ústavně souladný. Ústavní soud ve své, obecně dostupné, judikatuře konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s y.

Není zřejmé, čeho by stěžovatelka dosáhla, pokud by byla akceptována její interpretace zmíněného ustanovení podústavního procesního předpisu. Z rozhodnutí obecných soudů je jednoznačně zřejmé, že u povinné se nenacházejí žádné movité věci, které by bylo možné exekucí postihnout a následně z nich uspokojit stěžovatelku. Je-li dán určitý objektivní stav - neexistence movitého majetku povinné - může oprávněná jen stěží, ve smyslu předmětného ustanovení, označit místo, kde jsou věci povinné, které by mohly být prodány. Jak konstatoval , při aplikaci pak již nezávisí na kvalitě a kvantitě informací o majetku povinné, poskytnutých oprávněnou v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud byla stěžovatelka nespokojena s liknavým postupem okresního soudu a domnívala se, že jím byla poškozena, mohla se domáhat jednak odstranění průtahů, jednak náhrady škody (viz též usnesení Nejvyššího soudu, str. 2).

V přezkoumávané věci nejsou, ve výše uvedeném smyslu, právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a nelze ani konstatovat, že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Rozhodnutí obecných soudů jsou ve svých odůvodněních jasná a srozumitelná. K porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu y tedy nedošlo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu