Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 112/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, pobočka Havířov - Podlesí, Junácká 3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006, čj. - 132, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004, čj. - 113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), stěžovatel navrhl, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě (dále „“), vydané v řízení o náhradu škody způsobené pracovním úrazem.

Stěžovatel tvrdí, že postupem krajského a Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivou odměnu za práci a práva na přiměřené pracovní podmínky - d (dále „“). K jeho pracovnímu úrazu došlo jiným způsobem, než jaký vzaly za prokázaný soud prvního stupně i soud odvolací. Soudy bez dostatečného zdůvodnění přijaly verzi pracovního úrazu, zastávanou žalovanou a vycházely z hypotetického předpokladu, podle kterého byla téměř jistě vydána provozní dokumentace k zařízení, u kterého se stěžovatel zranil. Důkazní břemeno zde ale nesla žalovaná a v případě pochybností měl soud rozhodnout podle zásad o důkazním břemenu. Soudy obou stupňů rovněž nesprávně vyložily ustanovení (v té době platného) a tím zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele není, z provedených důkazů, jednoznačné, že vědomě porušil bezpečnostní předpisy. Soudy tak nepřiměřeně rozšířily možnost zaměstnavatele (žalované) zprostit se odpovědnosti.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal náhrady škody ve výši 140 836,-- Kč za pracovní úraz, ke kterému došlo v roce 1992. Po úrazu žalovaná zaplatila stěžovateli náhradu škody sníženou o 20%, s poukazem na jeho spoluzavinění. Okresní soud v Karviné (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, čj. - 98, uložil žalované OKD a. s. zaplatit stěžovateli 140 836,-- Kč. K odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 12. 2004 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 zamítnuto.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 281).

Stěžovatel v podstatě tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, případně jej nesprávně hodnotily a následně špatně vyložily na věc dopadající hmotněprávní ustanovení právních předpisů (především ). Jedná se tedy o námitku stěžovatele o zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.

Z jasných odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, jak hodnotily skutkový stav a jakým způsobem vyložily příslušné právní normy. Kromě základní argumentace, která, stručně shrnuto, stojí na tom, že stěžovatel porušil konkrétní ustanovení předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (vyhl. č. ), s nimiž byl několikrát seznámen, soudy použily i argumenty subsidiární (např. závěr o tom, že žalobce po úraze akceptoval snížení náhrady a až žalobou podanou po uplynutí osmi let od škodné události se domáhá další náhrady; závěr o pravděpodobné existenci technické dokumentace), vůči kterým se stěžovatel zejména vymezuje (jeho argument o údajně nepřípustném přenosu důkazního břemene). I kdyby snad některý z těchto podpůrných argumentů spočíval v ústavně nekonformní interpretaci, nic to nemění na tom, že podstata odůvodnění obou napadených rozhodnutí je založena na závěrech, které jsou ústavně souladné.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu