Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1596/07

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. H., Dr., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dlouhá 31/63, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2007, č. j. -401, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozsudku, jímž bylo z podstatné části vyhověno zdržovací žalobě, jež byla proti stěžovateli podána ve sporu o práva duševního vlastnictví. Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného rozsudku bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované , odst. 1, a d (dále "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále ""), a splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované .

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je právně nesprávné a nespravedlivé. Za nespravedlivý označil stěžovatel postup Vrchního soudu v Praze, který mu údajně odňal možnost osobně se účastnit jednání, a který neumožnil doručení faxové omluvy, což je v 21. století nepřípustné. Nemožnost faxové čí e-mailové komunikace se soudem by měla být odstraněna. Stěžovatel doručil omluvu alespoň zástupci protistrany a předsedkyni senátu se omluvil v osobním telefonickém hovoru. Předsedkyně senátu sdělila, že u jednání "žalovaného nepotřebuje", na což podle stěžovatele žádný soud nemá "právo".

Argumentaci k věci samé stěžovatel vedl tak, že obsáhle vylíčil skutková a právní tvrzení, která však doslovně přejal z textu odvolání (resp. jeho podstatné části). V odvolání stěžovatel zpochybňoval právní tituly (po formální a místy i věcné stránce), na základě nichž protistrana nabyla práva k duševnímu vlastnictví, jejichž obrany se proti stěžovateli soudně domáhala, a zpochybnil i svou pasivní legitimaci. U nekalosoutěžního jednání stěžovatel zpochybňoval právní základ nároku protistrany (vylíčením pochybností o právních titulech, odchýlení od původní chráněné receptury údajně zpochybňuje aktivní legitimaci, atd.). Stěžovatel rovněž vznesl námitku promlčení a zpochybnil i právní posouzení věci nalézacím soudem.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2007, č. j. -401, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 4. 2006, č. j. -334 zčásti vyhověl žalobě směřující proti stěžovateli a uložil mu povinnost zdržet se v rozsudku popsaného jednání.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávné právní posouzení a žádal zrušení tohoto rozsudku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, č. j. -401, rozhodl, že odvolání stěžovatele ve věci samé není důvodné. Odvolací soud věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele (ust. ).

K ústavní stížnosti byla přiložena kopie omluvy stěžovatele ze dne 23. 3. 2007, v níž se omlouvá z jednání pro náhlou chřipku, což bylo doloženo kopií potvrzení o pracovní neschopnosti (ze dne 23. 3. 2007, diagnóza J06.9 - Akutní infekce horních dýchacích cest). V omluvě stěžovatel žádal odročení jednání, neboť se jej účastnit nemůže, a "projednávaná věc je pro něj velmi důležitá". Další odůvodnění omluva neobsahuje. Tyto dokumenty stěžovatel doručil právnímu zástupci protistrany (doloženo kopií faxové potvrzenky).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení ústavních norem, avšak bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, přičemž tyto námitky Vrchní soud v Praze vypořádal (srov. str. 9 - 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. ). Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat.

Z hlediskau ČR vymezené kompetence se Ústavní soud ČR mohl blíže zabývat pouze faktem, že soud jednal bez přítomnosti stěžovatele, čímž by eventuálně mohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. (y) .

Vrchní soud uvedl (str. 9 napadeného rozhodnutí), že telefonickou omluvu stěžovatele ze dne 23. 3. 2007, v níž stěžovatel žádal odročení jednání nařízeného na pondělí 26. 3. 2007, nepovažoval za omluvu řádnou. Soud téhož dne, tedy v pátek 23. 3. 2007 upozornil právního zástupce stěžovatele, že jednání nebude odročeno a proběhne. Přihlédl i k vyjádření protistrany, která s odvoláním na konkrétní skutečnosti považovala chování stěžovatele jako snahu oddálit rozhodnutí odvolacího soudu. Právní zástupce stěžovatele se vědomě účasti na jednání zřekl, ačkoli věděl, že jednání proběhne, přičemž odvolací soud nehodlal činit žádné úkony, při nichž by byl stěžovatel nezastupitelný. Při jednání nebylo opakováno ani doplňováno dokazování a soud přihlédl i k dosavadnímu postoji stěžovatele k řízení před soudem prvního stupně. Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že nebude porušením y, pokud bude jednáno bez přítomnosti stěžovatele, když upozornil, že stejný článek garantuje i právo (zde protistrany) na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Stěžovatel měl v řízení svého právního zástupce. Odvolací soud neshledal důvod k osobnímu slyšení stěžovatele, čili nehodlal provést úkon, který by mohl činit jen sám stěžovatel. Vše ostatní může a musí činit právní zástupce, jenž jedná v zastoupení jménem klienta, jako jeho "alter ego", neboť je k tomu zmocněn. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud jednat mohl a žádné základní procesní právo stěžovatele porušeno nebylo.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 14. srpna 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu