Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1636/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. J., zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2007 č. j. -29 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2005 č. j. -41, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a L. J. jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 28. června 2007 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vydaných v řízení o žalobě stěžovatele na zrušení práva společného nájmu bytu a vypořádání členství v družstvu; v obou případech jde o výroky o nákladech řízení. Dle přesvědčení stěžovatele byla z jeho strany podána důvodná žaloba o zrušení a vypořádání členství v bytovém družstvu, které soud po vyčerpání všech možností smírného řešení vyhověl, výrok o náhradě nákladů řízení tak měl být odůvodněn podle ust. , nikoliv ust. Odůvodnění rozhodnutí jak obvodního, tak městského soudu přitom neobsahují žádnou srozumitelnou a verifikovatelnou úvahu, kterou by soudy byly při posuzování otázky náhrady nákladů řízení vedeny. Oba soudy tak dle přesvědčení stěžovatele rozhodly o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci. Z toho důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými výroky obou rozhodnutí bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

Ústavní soud je při svém rozhodování podle y ČR vázán pravidly řízení podle . Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d) y ČR, , odst. 3 písm. a) ]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by Ústavní soud pouze vyslovil případné porušení základních práv ve smyslu a ponechal napadená rozhodnutí, na porušení těchto práv založená, nedotčená. Takový způsob ochrany by nedosáhl žádného výsledku ani možné reparace v základních právech stěžovatele, byl by tedy z hlediska smyslu a funkce řízení o ústavních stížnostech zcela neefektivní. Domáhá-li se tak stěžovatel pouze výroku dle , aniž by se zároveň domáhal i zrušení stížností napadených výroků obou rozhodnutí, přestože zákon takový postup Ústavnímu soudu v případě zjištění porušení základních práv ukládá [ ], není petit podané ústavní stížnosti úplný (byť je zcela určitý, takže mu v tomto ohledu nelze vytknout žádnou vadu) a stěžovatel se domáhá rozhodnutí, k jehož vydání není Ústavní soud příslušný.

Ústavní soud však nevyzýval stěžovatele k doplnění petitu, neboť z obsahu ústavní stížnosti je jinak zřejmé, jaká rozhodnutí, v jakých výrocích a z jakého důvodu jsou napadena, a nadto ani takové doplnění by nevedlo k jinému závěru než odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Z obsahu stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 y ČR zjevně nepřísluší.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti ( y ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Je přitom nutné konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo.

Z kopií obou rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadá výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud dle ust. rozhodl, že žádný z účastníků řízení o zrušení práva společného nájmu bytu a vypořádání členství v bytovém družstvu nemá právo na náhradu nákladů řízení, jakož i výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl výrok o náhradě nákladů řízení obsažený v rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. K tvrzení o zásahu do základních práv, resp. práva na soudní ochranu stěžovatel nepředkládá žádné argumenty, s výjimkou jediného - že v dané věci mělo při rozhodování o nákladech řízení být aplikováno ust. , neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch.

Stěžovatel se podanou žalobou domáhal toho, aby soud zrušil společné členství v družstvu a společný nájem bytu s vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem (bývalou manželkou stěžovatele) a aby byl určen výlučným nájemcem bytu a členem družstva. V průběhu řízení souhlasil s návrhem žalované (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), aby výlučnou nájemkyní a členkou družstva byla určena žalovaná (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) za předpokladu, že jeho povinnost byt vyklidit bude vázána na zajištění náhradního bytu. Soud tak považoval procesní stanoviska obou stran sporu za shodný návrh na vypořádání a v souladu s tímto návrhem i učinil své rozhodnutí (zrušil právo společného nájmu bytu a členství v družstvu, výlučným členem a nájemcem bytu určil žalovanou a uložil stěžovateli povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalované, přičemž tuto povinnost vázal na zajištění náhradního bytu). Při odůvodnění svého výroku poukázal soud na to, že není v tomto typu řízení vázán návrhy účastníků a ostatně původní návrh žalobce (stěžovatele) rozhodnutí soudu neodpovídal; úspěch obou účastníků v řízení, tedy i stěžovatele, byl pouze částečný.

Odvolací soud označil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, opřený o ust. , jako správný, byť z jiných důvodů. Shledal, že v dané věci se jedná o tzv. iudicium duplex, v němž s výjimkou zamítnutí žaloby nelze učinit jednoznačný závěr o procesním úspěchu některého z účastníků a v němž se proto ani při rozhodnutí o nákladech řízení nemůže jednoznačně uplatnit zásada odpovědnosti za výsledek.

Takový závěr považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obou soudů, které dospěly v zásadě ke shodnému závěru, totiž že nelze dovodit, že by měl stěžovatel ve věci plný úspěch, a tedy že nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v jeho prospěch podle , prvky libovůle či svévole. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal zcela odlišného výroku rozhodnutí. Pokud v průběhu řízení svůj návrh změnil, učinil tak v souladu s návrhem protistrany. Návrhy obou stran se tak staly shodné, v souladu s těmito návrhy pak stojí rozhodnutí nalézacího soudu, o úspěchu ve věci pouze u jednoho z účastníků tak hovořit rozhodně nelze. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že podaná žaloba byla důvodná, ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o nákladech řízení v občanském soudním řízení zásadně nemá sankční povahu a odvíjí se pouze od procesního postavení účastníků řízení, proto z "důvodnosti" žaloby nelze ničeho vyvozovat. Rozhodující pro výrok o náhradě nákladů řízení je pouze výsledek řízení - rozhodnutí o meritu sporu. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména soudu odvolacího je v tomto ohledu, jakož i v aspektech ostatních, byť stručné, logické, srozumitelné a ústavně konformní.

Ani v jiných aspektech Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v y, jak uvádí stěžovatel. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů, byť s rozdílným odůvodněním, stejný právní názor, že stěžovateli nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení, postupovaly přitom v souladu s příslušnými ustanoveními , svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2007

Jan Musil v. r.

předseda senátu