Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 417/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila, ve věci stěžovatelky EKOSTAV, výrobní družstvo, Bělohorská 8, Plzeň, právně zastoupené advokátkou Mgr. Miladou Škvainovou, Koperníkova 21, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. .

Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována d (dále jen "Listina), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení a 95 odst. 1y ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 3. 6. 1997 domáhala před Okresním soudem Plzeň-město na vedlejší účastnici, Správa budov města Plzně, s.p., zaplacení částky 4.353.850,- Kč. Právní předchůdce vedlejší účastnice, Bytový podnik města Plzně, uzavřel dne 28. 9. 1990 se stěžovatelkou nájemní smlouvu, jíž jí pronajal v žalobě specifikované nebytové prostory. Se souhlasem pronajímatele stěžovatelka dotčenou nemovitost rekonstruovala, přičemž dne 1. 2. 1996 byl nájemní vztah ukončen. Dle názoru stěžovatelky tak došlo na straně vedlejší účastnice k bezdůvodnému obohacení ve výši 4.353.850,- Kč, zpracovaný znalecký posudek ocenil rekonstrukci na 3.215.080,- Kč. V proběhlých soudních řízeních dospěly obecné soudy k závěru, že v době vydání napadených rozhodnutí bylo vlastníkem zrekonstruované nemovitosti město Plzeň a tudíž by měla stěžovatelka požadovat náhradu za zhodnocení nemovitosti po něm a nikoli po Správě budov města Plzně, s.p., který měl k nemovitosti toliko právo hospodaření a nikoli právo vlastnické.

Rozpor s ústavně garantovanými právy a svobodami spatřuje stěžovatelka především v tom, že na straně krajského soudu nebyly dány důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu okresního. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že stranu žalovanou nelze považovat za pasivně legitimovanou, čímž se sice formálně ztotožňuje s právním názorem okresního soudu, ovšem zásadní rozdíl mezi oběma instancemi je dle náhledu stěžovatelky třeba spatřovat v odůvodnění uvedeného právního názoru. Jak krajský, tak i okresní soud nepovažují vedlejší účastnici za pasivně legitimovanou z jiných důvodů, čímž byla stěžovatelce odepřena možnost ochrany jejich práv. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a jeho právními závěry. Soud konstatuje, že žalovaný dostal zmocnění na základě mandátu vykonávat v určitém rozsahu práva a povinnosti vlastníka a nemůže být tudíž pronajímatelem, kterým je jiný subjekt. Tento závěr soudu však z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění nijak nevyplývá. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že se z něj nedověděla, z jakého důvodu nepovažoval předloženou otázku za věc zásadního právního významu. Další námitka stěžovatelky se týkala aplikace ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Na podporu svých tvrzení poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Okresního soudu Plzeň město ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. o vyklizení nebytových prostor, kterým soud uložil stěžovatelce vyklidit shodné nebytové prostory a žalobce, Správu budov města Plzně, s.p., považoval od počátku za aktivně legitimovaného k podání vlastnické žaloby.

III.

Na výzvu Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud a Nejvyšší soud ČR, jež odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Z pozice vedlejší účastnice se k návrhu vyjádřila i Správa infrastruktury města Plzně, příspěvková organizace, která zopakovala závěry obecných soudů a požádala o přiznání nákladů právního zastoupení ve smyslu ustanovení .

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.

V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. obyčejných zákonů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66). Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že námitky stěžovatelky, týkající se výkladu ustanovení , jsou v řízení o ústavní stížnosti nepřípadné.

Podle článku 36 odst. 1y, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení y ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.

Namítá-li stěžovatelka rozpor mezi odůvodněním usnesení soudu prvního a druhého stupně, nezbývá než konstatovat, že dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li výrok věcně správný. To však ještě neznamená, že odvolací soud musí učinit shodná zjištění o skutkovém stavu věci nebo shodně aplikovat hmotné právo jako soud prvního stupně. Podstatné je především to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není podstatná. Odvolací soud by byl povinen napadené rozhodnutí nalézacího soudu zrušit pouze v případě, že by byla naplněna dikce ustanovení , což se však v předmětném případě nestalo.

Výtky stěžovatelky, které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, nelze považovat za opodstatněné, neboť tento na straně 4 napadeného usnesení náležitě objasnil důvody, pro něž nepovažuje dovolání za přípustné podle ustanovení § 239/odst. 2. Otázkami, jež označila stěžovatelka v dovolání za právně významné, se odvolací soud ve svém usnesení vůbec nezabýval, neboť nebyl podán návrh na přistoupení, či záměnu dalšího účastníka řízení. Dovolání přitom může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, jež byly v předchozím řízení řešeny.

Považoval-li Okresní soud Plzeň-město v souvislosti s žalobou o vyklizení nebytových prostor evidované u tamního soudu pod sp. zn. za účastníky řízení stěžovatelku a Správu budov města Plzně, je třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží posuzování sjednocování judikatury obecných soudů.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem je upraveno v . V ustanovení tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, byla vedlejší účastnice úspěšná. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zohlednil zejména nepříliš vysokou náročnost věci a rozsah právního zastoupení vedlejšího účastníka.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu