Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1385/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem AK, se sídlem v Ostravě 1, Dvořákova 26, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2007 sp. zn. , usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2006 sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 151 zák. čís. 141/1961 Sb., části věty druhé "Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká;", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Ústavním soudem s tím, že obecné soudy vadně aplikovaly ustanovení trestního řádu, uplatňujíce § 151 zák. čís. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") retroaktivně, a zasáhly do stěžovatelova práva na odměnu za práci, zaručeného d (dále jen ""), Všeobecné deklarace lidských práv či Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Jinými slovy řečeno, bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jež je garantováno čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2007 (4Tmo 40/2007) bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2006 (-1126), jenž zamítl stížnost stěžovatele proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci v celkové výši 66.539,- Kč, neboť svůj nárok uplatnil až po skončení prekluzivní zákonné lhůty.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dne 11. listopadu 2003 neskončila obhájci povinnost obhajovat obžalovaného, neboť rozsudkem bylo rozhodnuto o části trestní věci, zatímco zbývající část byla dále předmětem trestního řízení. Dalším argumentem byla ta skutečnost, že začátek běhu prekluzivní lhůty se odvíjí od ust. , tr. ř. od chvíle, kdy se obhájce dozví, že trestní stíhání skončilo. Dále stížnost upozorňovala též na to, že ustanovení obhájce je datováno 16. května 1995, tedy dlouho před účinností novelizace , která zavedla roční prekluzivní lhůtu. Dále stěžovatel polemizoval se závěry odvolacího soudu při aplikaci nálezů Ústavního soudu. Zastával názor, že obecný soud sice argumentoval shodnými rozhodnutími Ústavního soudu, ale o tyto nálezy se opíral chybně a mylně.

Stěžovatel má za to, že ta část ustanovení tr. ř. (věta druhá až po středník), kterou obecné soudy uplatnily, a kterou argumentovaly pro nepřiznání nároku na odměnu obhájce, je protiústavní. Zasahuje totiž do základního práva vlastnit majetek - y s odkazem na Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a praxi Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který pojem "majetek" chápe poměrně široce.

Dále stěžovatel namítal, že rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou v rozporu s y. Prekluze majetkového práva je výjimečným institutem, jehož každé jednotlivé zavedení do zákona musí být legitimováno přesvědčivými a spravedlivými důvody. Stěžovatel nevidí žádný takový důvod pro prekluzi práva v tak krátké lhůtě. Navrhl, že délka prekluzivní lhůty by měla být vázána na archivační lhůty obecných soudů; ani tak by se nemuselo jednat o lhůtu prekluzivní. Stěžovatel považuje současnou právní úpravu za protiústavní, a proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 151 zák. čís. 141/1961 Sb., části věty druhé ve znění : "Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká;".

Ústavní soud konstatuje, že návrh po formální stránce je ve shodě se zákonem [, , , odst. 3, odst. 4, odst. 6 , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení základních práv a svobod a Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR), a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41, a rozhodnutí na něj navazující). To samozřejmě platí potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

V daném případě nemůže Ústavní soud proti napadenému usnesení krajského soudu vznést žádné námitky, a to ani po stránce formální, ani po stránce věcného posouzení. Krajský soud rozhodl na podkladě relevantních skutkových zjištění (která stěžovatel ani nijak nezpochybňoval), a to způsobem plně korespondujícím s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 134 a násl. tr. ř.). Ústavní soud se s uvedenými závěry obecných soudů plně ztotožňuje a dále na ně odkazuje.

Pro úplnost ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující. Podle ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. zaniká zmocnění ustanoveného obhájce při skončení trestního stíhání, nebylo-li při ustanovení obhájce stanoveno jinak. V posuzovaném případě Ústavní soud přisvědčil názoru obecných soudů, že stěžovateli skončila dne 11. listopadu 2003 povinnost obhajovat klienta, kdy odsuzující rozsudek sp. zn. ze dne 16. června 2003 nabyl právní moci (č.l. 960). Od toho data mu počala plynout prekluzivní zákonná lhůta k uplatnění nároku. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že část trestného jednání jmenovaného mladistvého byla vyloučena (§ 23 odst.1 tr. ř.) ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, které bylo samostatně vedeno pod sp. zn. .

Pokud by bylo přisvědčeno k argumentaci stěžovatele (přestože jeho názor Ústavní soud nesdílí), že jeho povinnost poskytovat právní službu klientovi ve vyloučené trestní věci () trvala do 28. července 2005, kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek, nic to na dané situaci nezmění, protože uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 8. listopadu 2005. Je nepochybné, že stěžovatel byl přítomen vyhlášení rozsudku (v substituci JUDr. Anna Bělunková) a dozvěděl se, že jeho povinnost poskytovat právní službu skončila. Podal-li stěžovatel návrh na přiznání odměny a náhrady hotových nákladů za poskytnuté právní služby v trestní věci soudu prvního stupně dne 27. listopadu 2006, stěžovatel si musel či měl být, jako osoba práva znalá, vědom, že tak učinil po uplynutí prekluzivní lhůty, tak jako si musel být vědom následků jejího marného uplynutí.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani úvahám stěžovatele v tom smyslu, že byl ustanoven obhájcem před novelou trestního řádu provedenou , který k 1. lednu 2002 tuto prekluzivní lhůtu zavedl. Ústavní soud uzavírá, že má za to, že lhůta pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce uvedená v tr. ř. je natolik dlouhá, že během ní stěžovatel nárok uplatnit mohl, když argumentace stěžovatele rozhodnutími Ústavního soudu nebyla shledána případnou. Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud - veden zmíněnou zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci - podrobněji nezabýval, neboť za tohoto procesního stavu to považuje za nadbytečné, neboť se shodnými námitkami se již vypořádal obecný soud.

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti to, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde ho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle odmítnuta.

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení ustanovení § 151 tr. ř., části věty druhé "Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká;", neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 7. srpna 2007

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu