Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1281/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Ivany Janů a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2007, čj. -205, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojil ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu; tvrdil, že jím byl porušen a d (dále jen " "), a domáhal se jeho zrušení. Tímto usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť neshledal, že by bylo přípustné podle kterékoliv ze tří alternativ obsažených v Dovolání směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2005, čj. -165, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 3. 6. 2005, čj. -140. Naposled uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 573 285 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 16. 2. 2002 do zaplacení, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 136 409 Kč. Rozhodnutí okresního soudu bylo přitom již v pořadí druhým rozhodnutí ve věci, neboť původní rozhodnutí ze dne 23. 2. 2004, čj. -72, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 6. 2004, čj. -103, zrušil a věc soudu prvé instance vrátil k dalšímu řízení; důvodem kasace bylo odlišné složení senátu při projednávání věci a při vyhlášení rozhodnutí.

Stěžovatel spatřoval porušení svých práv dle y zejména v opakovaném nezákonném postupu okresního soudu, který se snažil věc rozhodnout v jeho nepřítomnosti, a který rozhodl věc v jiném složení senátu. Dále stěžovatel poukazoval na to, že v řízení namítal, že členem senátu byl přísedící V. K., člen dozorčí rady žalované. Tím mělo být stěžovateli bráněno, aby jeho věc bylo projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel se cítil rovněž poškozen "chybným a nezákonným postupem prvoinstančního soudu" při výpočtu výše nákladů řízení, v rámci něhož byl "zavázán k celkové a úplné úhradě nákladů všech opakovaných instancí řízení v celkové výši 193 318,50 Kč", a to i přesto, že důvodem kasace prvostupňového rozhodnutí bylo jeho procesní pochybení; stěžovatel přitom nemůže nést náklady, které nezpůsobil. Na základě této argumentace formuloval stěžovatel návrh na zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu.

Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že Ústavní soud sice není vázán důvody ústavní stížnosti, ale je vázán jejím petitem. V souzené věci se stěžovatel domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudů prvé a druhé instance ponechává nedotčeny. V tomto řízení se proto lze zabývat toliko usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, a nikoliv ústavností předešlých rozhodnutí. Přestože petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí soudu dovolacího, veškerá argumentace ústavní stížnosti se týká údajných pochybení okresního soudu; ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, jimiž měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není vázán důvody ústavní stížnosti, mohla by za této situace být ústavní stížnost úspěšná pouze tehdy, pokud by z procesního spisu vyplývalo porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele dovolacím soudem.

Takový zásah do ústavně garantovaných práv však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu namítaných porušení základních práv rozhodnutím, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá.

Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky napadeným usnesením nebylo zjištěno. Nejvyšší soud ČR v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti dovolání neshledal, dovolání odmítl. Stěžovatel sám proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje a ze spisu se žádný zásah do ústavně garantovaných práv nepodává. Dovolací soud podrobně vyložil, proč dovolání není přípustné podle , ani podle Totéž platí o přípustnosti dovolání založené na zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu : rozhodnutí je i zde řádně odůvodněno, a to včetně odkazů na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Argumentací stěžovatele směřující proti pochybením okresního soudu se, s ohledem na petit ústavní stížnosti, nemohl zdejší soud zabývat. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby i proti rozhodnutí krajského a okresního soudu brojil ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, a to bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu