Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 186/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva "Agroholding" se sídlem v Bernarticích, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová č. 271, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. -48 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. -68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla jimi porušena jeho základní práva zaručená y (dále jen "") a , a d (dále jen "").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. Ústavní soud zjistil, že dne 10. 12. 2002 podala k označenému soudu návrh na nařízení exekuce oprávněná Ing. D. H. Návrh směřoval proti povinným L. a E. P., přičemž oprávněná požadovala zaplacení 169.709,- Kč s přísl. a výkonem exekuce navrhla pověřit exekutora Mgr. P. K. (dále jen "exekutor"). Okresní soud v Jeseníku exekuci nařídil usnesením ze dne 2. 1. 2003, č. j. -6. Exekutor vydal dne 10. 9. 2004 pod sp. zn. -7 usnesení - dražební vyhlášku, podle které se dražba označených nemovitostí povinných v k. ú. Bernartice u Javorníka koná dne 1. 11. 2004. V čl. VII. dražební vyhlášky pak exekutor upozornil mimo jiné všechny další věřitele povinných, že při rozvrhu podstaty se mohou domáhat uspokojení svých vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání. Vzhledem ke skutečnosti, že nařízené dražební jednání nebylo úspěšné, vydal exekutor dražební vyhlášku pro opakovanou dražbu na den 9. 5. 2005 opět s upozorněním pro zástavní věřitele v čl. VII. Dne 9. 5. 2005 usnesením o příklepu vydaném pod č. j. 37 Ex 932/02-11 udělil exekutor vydražiteli Obci Bernartice příklep na vydražené nemovitosti. Dne 3. 6. 2005 postoupil exekutor Okresnímu soudu v Jeseníku odvolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2005 proti usnesení o příklepu, ve kterém stěžovatel tvrdil, že mu byla doručena pouze neúplná dražební vyhláška pro opakovanou dražbu, která nebyla opatřena podpisem exekutora ani jeho úředním razítkem a nemohl se tak dražby účastnit. Krajský soud Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 8. 2005, č. j. -48, podané odvolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovateli se nepodařilo zpochybnit správnost údajů uvedených v doručence a neprokázal, že mu dražební vyhláška nebyla doručena. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. -68, odmítl, neboť neshledal naplněny podmínky přípustnosti dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že v provedeném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, byla porušena rovnost stran v řízení a právo projednat věc bez zbytečných průtahů a přítomnosti stěžovatele tak, aby se stěžovatel mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, přičemž soudní moc byla proti stěžovateli uplatněna mimo meze stanovené zákonným způsobem.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004, str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost z důvodu, že stěžovatel neuplatnil námitky podle ustanovení a nevytvořil si tak prostor pro vyhodnocení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně významného, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 8. 2005, č. j. -48. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu u č. listu 51, bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno stěžovateli dne 12. 10. 2005 a lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tak uplynula dne 12. 12. 2005. Pokud pak stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 18. 1. 2007, je zcela evidentní, že stanovená lhůta nebyla zachována a že ústavní stížnost byla proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podána po lhůtě stanovené pro její podání .

Pokud se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. -68, Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud v souladu se svojí konstantní judikaturou považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovanéhou či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( a násl. ). Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (viz Úmluvy), avšak ani ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání ve věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.

Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele, které jsou shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a vyložil, proč nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání jak podle ustanovení , tak podle ustanovení Ústavní soud pak neshledal, že by stěžovateli bylo Nejvyšším soudem bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem tohoto soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť aplikoval a interpretoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle či svévole. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovat.

Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátáy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že Nejvyšší soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl z části podle jako podanou po lhůtě stanovenou pro její podání a z části podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu